Včera (v neděli 5. srpna) jsme po mši sv. stáli s manželkou Drahuškou před rusavským kostelíkem na Hořansku. Díval jsem se východním směrem ke Klapinovu a posunul se o 43 let zpět. 

Socialismus vůkol nás, tatínek už čtyři roky na pravdě Boží, můj strýc kněz a já „kostelový“ student strojní průmyslovky, který by rád létal, ale z kádrových důvodů to nebylo možné. Apak jednou jsem uviděl v časopise Stadion ROGALOVO KŘÍDLO. Na Ranou u Loun přijeli Francouzi. V očích se mi zajiskřilo. Sehnal jsem další fotografie z jiných časopisů a pak nad nimi seděl a zvětšoval, porovnával velikost pilotů a v měřítku kreslil a zhotovoval plány létacího aparátu.

V druhé fázi jsem se dal do shánění trubek, lanek, plátna, postroje a další množiny drobností.Souběžně jsem na motorce (auto jsem tehdy nevlastnil – smajlík) jezdil a hledal vhodný terén k létání. Našel jsem Klapinov na Rusavě. Táhlý svah, v jehož horní části byla „mez“, jak říkají Valaši, dle mého, vhodný bod, odkud bych se mohl někdy vznést. V létě 1975 jsem s kamarádem a vyrobeným rogalem přijeli na vyhlédnuté místo. S tlukoucím srdcem jsem složil rogalo. Do té doby jsem neměl možnost shlédnout ani letovou ukázku, ani filmový záběr, kde bych viděl, „jak se to létání s drakem dělá“. Měl jsem jen různé fotografie…

A již jsem stál s rogalem v horní části svahu. Rozběhl se, doběhl k mezi, odrazil … a spadl i s 25 kilogramů těžkým zařízením pod mez. To se opakovalo pětkrát, stále stejný průběh. Zalévalo mne zklamání, otazníky, padal sen, který se měl stát skutečností, nenaplněná touha jako by bortila mé bytí. Milanovi jsem řekl: „Zkusím to ještě jednou, nevím, kde je chyba...“ Rozběhl jsem se, jak nejrychleji uměl. Vtom zafoukal mírný protivítr a já nevědomky zdvihl špici rogala, nastavil jiný, správný úhel náběhu a vtom se nohy přestaly dotýkat země, letěl jsem.

Letěl jsem asi 40 metrů, v největší výšce snad 10 metrů nad terénem. V hlavě se najednou „rožlo“ a já objevil princip startu, letu a přistání. Když jsem se po přistání odepnul, začal jsem od radosti skákat a křepčit jako indián, který před zimou uloví největšího bizona, co kdy v životě spatřil... Byl jsem, viděno tehdejší optikou, ten nejšťastnější člověk planety. Můj život se plně přesměroval do trojrozměrného prostoru. Začal jsem létat a hltal každý start, každou sekundu ve vzduchu jako opojný nápoj. A měl jsem pořád málo. Čím více startů a minut v letovém deníku, tím se zvětšovala chuť a touha být stále a stále tam nahoře. Poznávání dalších zákonitostí letu a vlastností konstrukce a konstrukčních prvků se neobešlo bez úrazů. Zlomená ruka, vymknuté rameno, otřesy mozku, polámaná pánev a další „drobnosti“ nebyly překážkou na cestě k novým a novým zážitkům mezi nebem a zemí.

Uběhlo několik let a mou životní cestu zkřížila nádherná dívka. Bylo to dvacátého června 1979. Co jsem mohl chtít více. Měl jsem: 1. výborné (již několikáté) nové rogalo, 2. vlastnil jsem auto na přepravu sebe a křídla, 3. měl jsem krásnou Drahušku.

Po jednom létání ze Svatého Hostýna v roce 1980 (kam jsme vždy oba vyjeli k rozhledně, Drahuška pak sjela do Bystřice na parkoviště a já tam přiletěl), když jsme již za tmy jeli domů, uviděl jsem, jak snoubence tečou po tváři slzy. Na mou otázku mi odpověděla, že se bála, že je hloupá, ať se nezlobím... Ve zlomcích sekundy jsem si uvědomil, že se něco krásného končí. Věděl jsem, že nemohu Drahušce říkat, že ji miluji a v určitých intervalech, když fouká ten správný vítr, jí způsobovat strach, obavu, bolest. A zároveň jsem si uvědomoval, jak moc chci stále létat, ale že s Drahuškou po boku to již nebude pravda. Mlčel jsem a uvnitř mého bytí probíhala tsunami...

Asi za týden, při rande na jednom letovém terénu, jsem Drahušce řekl, že si ještě jeden den zalétám ze Svatého Hostýna a pak již létat nebudu. Drahuška se skoro nepřítomně usmála a neřekla ani slůvko. Když jsem pak, o několik dnů později, téměř za tmy přistál na parkovišti pod Svatým Hostýnem a klukům řekl, že již nebudu na rogale létat, nikdo z nich mi nevěřil, znali mne. A pak to začalo. Droga začala dotírat, závislost mne tlačila na kopec a k rogalistům. V hlavě jsem létal, nejednou byl s klukama na kopci a držel rogalo, kdy mi nabízeli, abych se proletěl s ujištěním, že to nikomu neřeknou...

Podařilo se mi pokušení ustát a po šesti letech byl boj ukončen, stal jsem se svobodným. Děkuji Bohu za mou ženu, děkuji za přežití, děkuji za následné objevení nového dobrodružství, které se jmenuje

„Život s Hospodinem“.

Ze vzpomínek, po neděli 5. 8. 2018, vylovil a napsal Vít Pělucha