„Jako čerstvý chleba (ten kulatý, pšenično-žitný ze sobotních trhů u nás) s máslem a borůvkovou marmeládou.“ – Tak by zněla má odpověď, kdyby se mne dnes ptal ten, kterého miluji, na to, jak moc ho mám ráda. (Borůvky jsme v létě sbírali s dětmi v Beskydech a marmeládu vařila moje maminka.) Snad by mu to nepřipadlo málo…
Bývala jsem zvědavá, jestli jednou, až se ze mne stane paní středních let, budu poznávat syny svých mladých lásek. A ano, jsou k poznání… podobají se holkám, se kterými jsem tehdy kamarádila! Pravidlo, že synové se podobají matkám a dcery zase otcům, tu funguje. Leckdo z mých důležitých lidí z doby dospívání už má dvacetileté potomky. I my, kteří jsme s dětmi nespěchali, máme často doma nějakého „náctiletého“. Je to směsice pocitů, když se s nimi ocitneme ve významnějších okamžicích. Rutinní chvíle všedních dní nás nerozhází, ale běda, když: dítě běží vyčerpávající přespolní běh a vy s ním (skutečně nebo aspoň v duchu) klušete poslední metry. Když ho vidíte se slavnostní tváří slavnostně oblečené. Když mizí za dveřmi, za kterými ho čeká důležitá zkouška (předtím jste se s ním připravovali a pak ho uklidňovali). Oči mi přitom vlhnou skoro stejně jako kdysi mému tatínkovi. Přišlo mi to tenkrát divné. A už nepřijde.
Tak jo, trochu uvadáme. Sportujeme – ale někdo pořád ještě ne –, abychom to setřepali. Rozchodili, vyběhali, vypotili… vydýchali. Myslím, že si s tím vším děláme zbytečné starosti. Já si vás, mí dávní mladí přátelé a přítelkyně, dobře pamatuji s hladkou tváří a bez kilogramů navíc. Platí to, co platilo. Doufám, že ostatní to mají stejně!
A to jaro… Bylo to minulý týden v noci na středu nebo až během dne, kdy v okolních zahradách rozkvetly meruňky? Ať ještě není velké teplo a stromy rychle neodkvetou – když občas chodím uspat nejmladší dítko, vidím na větve obsypané růžovými kvítky rovnou z jeho postele. Taky má starosti. Jedna holčička u nich ve školce se prý pořád „napyšňuje“.
Mladé slečny si kvetoucí stromy po Říčanech fotí na Instagram. Na lavičkách, na kterých sedávají, se dá hýbat s opěradly. Můžete se rozhodnout, jestli se chcete koukat do silnice, nebo na chodník – klap – a sednete si, jak je libo. My zaměstnaní dospělí kolem rychle přejdeme, staré ženy našlapují pomalými krůčky.
Zajímá mě, jestli a kdy se to změní. Chlapi, co jezdí v traktorech na pole, vypadají stejně, jako vypadali, když jsem byla malá. I babičky vidíte ještě podobné! Zvláště jednu hladím pohledem, když ji ráno cestou k náměstí potkám, jak jde do kostela. Maličká, v černém kabátě, pohupuje taškou sem a tam.
Je to dobré. Svět má přes všechno, co se děje, stále svůj řád.