Fejetony

V kostele u minoritů se šíří tma. Jen lucerny u oltáře a svíčky svítí. Betlém s množstvím velkých dřevěných figur už stojí, jen není ve tmě skoro vůbec vidět. Rozeznávám postavu v minoritském hábitu, která má představovat otce Norberta Škrdlíka (ještě jsem ho znal!). Letos jej postavili zvlášť blízko jesliček, jenže jesličky tu zatím nejsou, máme Štědrý den ráno, a to je ještě advent. Už se rozeznějí rorátní zpěvy, ty úplně první ještě bez varhan, a kostel se rozsvěcuje. Kněz má lehký polský přízvuk, a to se mi líbí...

„Oprav můj dům,“ řekl Kristus modlícímu se mladíkovi v polorozbořeném kostelíku. K té události došlo na počátku třináctého století a František z Assisi, jak toho muže dnes nazýváme, se svěřeného úkolu ujal s vervou jemu vlastní. Vlastníma rukama začal opravovat kostelík a teprve později pochopil, že náš Pán měl na mysli církev...

Moje maminka v době svých brněnských studií chodila do dvou kostelů. K „jezuitům“ a „do dřevěného kostelíčka ve veterině“...

U stánků na chodnících si lidé kupují trikolóry, svíčky. I občerstvení. Uprostřed silnice stojí postavy v sírově žlutých reflexních vestách. Pustí mě dál? Bez problémů je obcházím po chodníku, připojuji se k shluku lidí u pietního místa. Lidí je tu opravdu hodně, všeho věku, i rodiny s dětmi. Nikdo nekřičí, netlačí se. Pomalu postupuji k pietnímu místu...