Jak praví definice druhého nejvýznamnějšího zdroje vědění na českém internetu (což jsou diplomové práce studentů Masarykovy univerzity, které z nějakého důvodu při zadání libovolných klíčových slov vyjíždějí v prohlížeči na předních místech), pohádky „zrcadlí zkušenosti předávané z generace na generaci a svým obsahem zprostředkovávají kulturní dědictví společnosti“. Děti, neznajíce této hrozivě znějící definice, si pohádek žádají, často v opakované a doslovné formě, neboť ta je důležitá. Děti totiž intuitivně tuší, že forma a obsah spolu úzce souvisejí.

Pohádka je vážná věc. Břemeno čtení či vyprávění pohádek leží na rodičích, prarodičích či jiných, rodiči více či méně dobrovolně vybraných osobách, kteří při této činnosti zjistí nečekanou věc – pohádkám je třeba naslouchat dvakrát, jednou v dětském věku a jednou v dospělém. V dětském věku je pohádka přijímána taková, jaká je, bez přemýšlení, zato plně. V dospělém věku je přijímána racionálně, neb zkušenosti dospělého již chápou, jakou že zkušenost minulých generací se nám pohádka snaží tlumočit, a tímto pochopením dospělý získá nedocenitelný komentář k aktuálnímu dění.

I v dnešních dnech se tedy nabízí na mnoha frontách – kulturních i vojenských – pohádka o Smolíčkovi jako vyprávění o tom, že v životě člověka jsou okamžiky, kdy není prostor pro kompromis. Ony pomyslné dva prstíčky jsou totiž ústupkem, který otevře dveře zlu úplně a nevratně. Někdy je třeba se zatvrdit proti tomu, kdo se odvolává primárně na emoce, kdo říká, že toto je zaručeně poslední požadavek a žádný další již nebude.

V pohádce je řešení jasné: dítě, které poslouchá své pečovatele – častěji tedy spíše rodiče než jelena – dopadne dobře; dítě, které neposlouchá, může taky dopadnout špatně.

Při druhém čtení této pohádky v dospělém věku nastává problém. Nepochybně je dobré vzít v úvahu zkušenost předchozích generací, že kompromis někdy opravdu není možný. Zvláště v dnešní době prstíky jezinek útočí z mnoha stran s obvyklými frázemi – „nikomu to přece neuškodí, neplynou z toho téměř žádné závazky, dělá se to tak všude, o nic nejde, přece nebudeme bezcitní, jedná se o oprávněný nárok, je třeba osvojit si nový přístup...“. Některé fráze novodobých jezinek jsou tak často užívané, že samy sebe již předem odsuzují.

Na druhou stranu však dospělý člověk, na rozdíl od dítěte, musí jednat sám za sebe a zároveň žít ve společnosti. Vlastní zkušenost člověku praví, že v životě rodiny, obce i vlasti jsou kompromisy potřeba. Jak se tedy dospělá mysl vypořádá s tímto rébusem druhého, dospělého čtení pohádky?

Snad takto. Na prvním místě je dobré připustit, že pohádka má pravdu; to znamená vyjít z živé zkušenosti minulých generací. K tomu připojit vlastní zkušenosti, fakta a zejména zdravý úsudek, který – nutno podotknout – vyrůstá ze zdravé mysli. Aplikujeme-li tuto triádu na jezinky, neprohloupíme, aplikujeme-li to na jiné sporné otázky, budeme dobře připraveni pro rozhodování či alespoň pro diskusi.

Pokud vám to připadne jako návod pro rozhodování o kompromisech příliš obecné, asi máte pravdu. Strhující čtení to není. Ale máte-li literární talent, udělejte z toho pohádku – a další generace vám budou vděčné.