Velké středisko průmyslu, klíč k industrializaci Ukrajiny v 19. století (například jméno oceláren Azovstal je myslím známé i u nás i dnes). To město se přece nemělo ruským vojskům bránit! Mělo je uvítat chlebem a solí! Podle národnostního cítění zde žije sice většina Ukrajinců (48,7 %), ale Rusů je prakticky stejně (44,4 %) – a i Ukrajinci tu mluví většinou rusky (jako svůj jazyk uvedlo ruštinu téměř devadesát procent zdejších lidí, přesně 89,5 %). I zdejší divadlo hraje v ruštině. Carevna Kateřina II. do Mariupolu přestěhovala všechny Řeky z Krymu, jejich potomci se dodnes hlásí ke své národnosti, ale mluví už víc rusky než svojí starobylou pontskou řečtinou.
Tak proč tady skoro nikdo nechce patřit k Rusku?

Toto město zakládal v 18. století kníže Grigorij Potěmkin – to obyvatelé Mariupolu nepoznali, kdo je dnes jeho nástupcem? To raději umírají žízní, trpí zimou a hladem? Zemřelé tu házejí do hromadného hrobu, protože místní hřbitov není bezpečné místo, je stále pod palbou.

Cílený útok na dětskou kliniku s porodnicí je další krok, něco, k čemu, aspoň pokud vím, nesáhl ani Adolf Hitler. Zakrvavená tvář mladé ženy a její těhotenské břicho, záběr, který obletěl zeměkouli, byl jenom důmyslnou lstí uměleckých maskérů. I snímky, kdy žena, již bez břicha, leží na lůžku, unavená, ale klidná s novorozenou dceruškou, jsou jistě jen další prací maskérů.

Žádné výstřely nedoprovázely porod, který měl, ze všech, které se odehrály v Mariupolu, největší následky. V roce 1896 se zde narodila jedna z největších zrůd zplozených sovětskou komunistickou stranou, Andrej Alexandrovič Ždanov, člověk, který v listopadu 1939 organizoval takzvaný Mailský incident, akci pod falešnou vlajkou. Fingovaný útok finského dělostřelectva na pokojnou sovětskou vesnici, po kterém Sovětskému svazu nezbylo než se začít bránit a v sebeobraně ihned zaútočit na Finsko po celé délce hranic. Finové se nesložili, nesmírně statečně se bránili daleko početnějšímu nepříteli, a i když v následné mírové smlouvě přišli o 11 % svého území a museli strpět ve Finsku sovětskou vojenskou základnu a vojenské železnice, uhájili si nezávislost; Kremlem nachystaná loutková vláda komunisty Otty Kuisinena se nikdy neujala moci.

Ždanov v životě vystřídal různá města a různé funkce (v roce 1940 například dohlížel na ustavení sovětské moci v Estonsku), ale v Mariupolu samotném nikdy nepůsobil. Nejvíc je spojen s péčí o sovětské umělce („ždanovština“). Zakazoval Annu Achmatovovou i Michaila Zoščenka, skladatelům zase vysvětlil, co je to formalismus v hudbě (takže Dmitrij Šostakovič i Sergej Prokofjev to museli pochopit); ale že by sám v Kremlu na konferenci o hudbě hrál na klavír, aby skladatelům předvedl, jakou muziku mají skládat, je jenom legenda, daná velkou mírou jeho entusiasmu a alkoholismu. V roce 1948 upadl Ždanov u Stalina v nemilost, byl zbaven všech funkcí a odvezen na léčení do sanatoria, kde vzápětí zemřel. Po smrti se ovšem poctami nešetřilo: byl pohřben u kremelské zdi, vyšly dokonce poštovní známky s jeho portrétem a město Mariupol se po dobu jedenačtyřiceti let, až do roku 1989, muselo jmenovat po něm. Ždanov. Jeho obrovský pomník byl odstraněn teprve roku 1990.

Město na pobřeží Azovského moře si ovšem užilo následky dějin opakovaně (poprvé bylo poničeno v 19. století za Krymské války), ale hlavně ve 20. století za druhé světové války. Nacisté zavraždili na deset tisíc zdejších obyvatel a padesát tisíc jich odvlekli na otrocké práce do Německa.

Strategická poloha může být hrozné prokletí. Azovské moře Sovětský svaz pokládal za svoje jezero: započítával je do celkové plochy federace, ale ne do výměry některé republiky. Není možné ponechat na jeho břehu neloajální obyvatelstvo.