O minulém víkendu jsem přispěl k úspěchu českého filmu Anděl Páně 2 režiséra Jiřího Stracha; od čtvrtka do neděle nás toto dílo vidělo rekordních 199 300 diváků – úspěšnější prý byli jen Harry Potter a erotické odstíny šedi...
Jedná se vlastně o dva filmy. Jednak o docela milou zimní pohádku v kulisách Českého Krumlova (i tam se ale „skutečný“ anděl a čert chovají podivně, utíkají před násilníky, láká je oba krásná žena – čert je v námluvách úspěšnější, ale je charakterní, zůstane jen u polibků a se ženou se nevyspí; ostatně je to film pro děti, že.) A druhý film (pohádkový? teologický?) o očistci a o nebi.
Chci se trochu zamyslel nad duchovním poselstvím (ano: duchovním poselstvím) onoho „nebeského“ filmu. Nechci psát filmovou recenzi, hodnotit herecké výkony, scénář a režii, tím spíše ne, že „jedničku“, tedy první film Anděl Páně, jsem neviděl; srovnáním tedy pro mě jsou Hrátky s čertem, film režiséra Josefa Macha z roku 1956, a ten vychází z porovnání o sto procent lépe. Nemám teď na mysli ladovskou výtvarnou stylizaci i sám název, které se od duchovních skutečností více distancují, zatímco Strachův film se blíží k jakémusi realismu a k podání, že nebeské věci ve filmu nejsou jen pohádka – nýbrž pohádkově zpracovaná skutečnost. Machův film, na rozdíl od Strachova díla, neměl žádné katolické kněze v roli odborných poradců, ale teologie tohoto filmu z padesátých let stojícího na stejnojmenné divadelní hře spisovatele Jany Drdy je v zásadě správná: dobro a zlo se berou vážně, pýcha, i duchovní pýcha se představují jako největší zlo a morální poselství je jednoznačné a zřetelné. Nebe je nebe a peklo je hrozné...
Zato Strachovo nebe není nijak přitažlivé a už vůbec ne duchovní místo: nic, kam by se měl člověk těšit – nakonec, jak je výslovně řečeno v závěru filmu, kdyby v nebi nebyl i čert, byla by tam nuda. Žije se tam mezi bílými obláčky v jakýchsi ruinách, které připomínají tak nejvíc pozůstatky vysídlených vesnic ve vojenském prostoru Doupov v době, kdy jsem byl na vojně; svatí nechodí včas do práce, andělé hudrují na těžkou službu, pije se tam svatomartinské víno i zelená a andělé se po opici probouzejí s těžkou hlavou; člověk ani Bůh tam není bezpečný před posměchem, Panna Maria si dělá legraci z Pána Boha kvůli potopě světa, která, jak se dovídáme, nebyla Boží záměr, nýbrž Boží nešikovnost, ze svatého Josefa si andělíčci zase dělají legraci, že je paroháč – dřív takové vtipy dělali nevěrci a odpůrci křesťanství ve snaze dehonestovat a ponížit Pána Ježíše a Pannu Marii, nyní je dělají křesťané sami pod odborným dohledem svých kněží. Jako odborní poradci jsou totiž v titulcích filmu uvedeni P. Milan Badal, OP a další dva dominikáni – domnívám se, že za takovéto rady by měli být všichni tři neprodleně suspendováni z kněžského úřadu. Jedna věc je radost i veselost – ale něco jiného je posměch.
Kněz, který nechová k Pánu Bohu, k Panně Marii hlubokou, posvátnou úctu a pro kterého je věčná spása nuda, nemá v duchovní službě co pohledávat; ať jde bavit lidi s pokleslým vkusem do nějaké stand up comedy. Ostatně o svém kladném vztahu k pivnímu humoru i k peklu informoval P. Milan Badal, OP nejširší veřejnost už před několika léty, když svoje osobní webové stránky opatřil ústředním motem KDYŽ DO PEKLA, TAK NA PĚKNÉM KONI, které pak musel na nátlak svých církevních představených jaksi odstranit.