Snímkem Vlny se Jiří Mádl, jak o to dlouho usiluje, už definitivně stal z puberťáka na raftu významným režisérem. (Pobavilo mě v závěrečných titulcích slovo Režie s velkým R: „Scénář a Režie Jiří Mádl“ – přesně tak!)
Film je to poutavý a dramatický, sympaticky neokázalý ve vykreslení vizuálně málo atraktivního prostředí redakce a chudého bytu dvou bratří, kteří žijí bez rodičů (vztah k mladšímu bratrovi je opakované Mádlovo téma), ústřední hrdina ve střízlivém hereckém podání Vojtěcha Vodochodského je skutečně velkou dramatickou postavou. Z ostatních filmových pracovníků redakce zahraničního života Československého rozhlasu v letech 1967–1969 mne nejvíc zaujala Táňa Pauhofová jako stále pochybující Věra Šťovíčková-Heroldová. Více než Milan Weiner, vždy dokonale upravený, mužný jako kladný hrdina z amerického filmu, v podání Stanislava Majera.
Z projevu Alexandra Dubčeka po podpisu moskevského protokolu, zazní jen pár vět (i jasné „To je kapitulace“ z úst jednoho z redaktorů), objeví se na okamžik jen bílé plátno a zní píseň Blíž k tobě, Bože můj, tradičně spojovaná se zkázou Titaniku. K falešnému kultu Alexandra Dubčeka Mádlův snímek, řekl bych, nijak nepřispívá...
Ovšem není to hraný dokument – i když se tak možná trochu tváří...
Dobových anachronismů je ve filmu velmi mnoho – a nejsou nezávažné; nejen to, že, jak už se o tom mluvilo v několika recenzích, se ve filmu nekouří, zatímco oblaka cigaretového dýmu byla v šedesátých letech atributem každé redakce, nebo že protirežimní letáky se tehdá netiskly v tiskárnách, ale pokoutně na kancelářské technice. Také například termín „policisté“ v oficiální zprávě ČTK – přičemž užití takového slova bylo absolutně vyloučené, tehdy sloužili výhradně „příslušníci“ (policisté byli snad jenom na Západě). Nebo že na zdi visí barevný plakát s vílou Amálkou – když televize v roce 1968 nevysílala barevně a tato večerníčková postavička přišla na svět až v roce 1975. Svědčí to jednak o nepečlivosti a nedbalosti tvůrců filmu, jednak o vzdálenosti od tehdejších událostí. Už úplná hrůza je, že se nám předkládá k vidění Rudé právo, orgán ústředního výboru Komunistické strany Československa (v úpravě, v jaké tehdy Rudé právo nevycházelo) s titulkem „svěží vítr“ ke zvolení Alexandra Dubčeka do čela strany! Prezident Antonín Novotný – ne někde za zavřenými dveřmi, ale v neformálním (!) rozhovoru s houfem novinářů (!!!) řekne, že je třeba „vytřít podlahu“ s nepřáteli socialismu… Také chování příslušníků StB je myslím anachronické; tady si nejsem jistý, ale mám za to, že by nepoužili takový krok, jako je rušení silvestrovského večírku členů redakce. Prostě o mentalitě, sebevážnosti a rituálech tehdejší moci vědí tvůrcové filmu málo. Všichni se narodili dlouho po roce 1968, sám Jiří Mádl 18 let poté – ale mají, a to mají a to je dobře, jasné celkové povědomí...
Pro nás pamětníky je zkrátka bolestivé, že už se o roce 1968 natáčejí filmy, kdy na stoprocentní dobové věrnosti nezáleží, ale jde o příběh; a netočí se pravdivá historie, nýbrž spíš legenda, která se o tom nebo onom historickém fenoménu časem vyvinula… Jako na historické svědectví o roce 1968 je tedy na film Vlny hledět asi tak, jako – třeba – na film Slasti otce vlasti coby na svědectví o mládí Karla IV.
Takový přístup ukazují i postavy se jmény osob, které skutečně žily a v daném prostředí jednaly, ale ve filmu mají do značné míry jiný příběh: redaktorce Věře Šťovíčkové-Heroldové scenárista vložil do osudu zajímavou love story, (a rozhodl se ignorovat, podle mě důležitou, osobní historii redaktora Milana Weinera, včetně věznění v Osvětimi), soudruh Záruba, který volal do redakce, ze stalinistických pozic si stěžoval na vysílání rozhlasu a Milan Weiner mu umožnil vystoupení před mikrofonem, je reálná postava, jejich rozhovor, který je dochován v archivu Českého rozhlasu, ovšem proběhl jinak, než jak to vidíme ve filmu: veřejné zpochybnění komunistických „voleb“ bylo i v roce 1968 vyloučené…
Prostě: Vlny jsou pohádka pro dospělé, ne dokument…
Jako příběh, příběh o dějinách, je to ovšem natočeno dobře a smysl, smysl, který film má, je dobrý – a důležitý. A aktuální.