Včera odpoledne jsem otevřel narozeninový dárek, knihu Severka od Niny Špitálníkové, kterou v letošním roce vydalo Nakladatelství Lidové noviny; bylo krátce po deváté hodině večerní, když jsem knihu dočetl.
První, na koho jsem si po jejím přečtení vzpomněl, byl kolega z času mých medicínských studií, severokorejský student Kim. S hrdostí mi tenkrát ukazoval svůj červeným sametem potažený oltářík s portrétem Kim Ir-sena, dědečka dnešního korejského hrůzovládce a spojence Putinova Ruska. To se psal rok 1988 a já napřel všechny síly, abych studentského kolegu této idolatrie zbavil. Nějaký čas to trvalo, ale o prázdninách následujícího revolučního roku Kim přes tehdy již polosvobodné Maďarsko prchl do Jižní Koreje. Až po přečtení Severky jsem pochopil, s jakou hydrou jsem se v mladické nerozvážnosti pustil do křížku.
Ta knížka je totiž napsána pod velmi umně zvoleným úhlem pohledu a realitu Korejské lidově demokratické republiky popisuje věcně a bez emocí, o to přesvědčivěji na mne její obsah působil. Postrádá také očekávatelné vyústění, kterak kovaná severokorejská propagandistka prozřela a s díky a nadšením přijala realitu jihokorejského kapitalistického ráje. To první by se u tak inteligentní a svým způsobem zásadové osobnosti, kterou Severka byla, podařit mohlo. Vlastně téměř podařilo. Ale pro to druhé platí, že „nic nemůže porazit něco“. Té mladé ženě se zhroutil svět, protože seznala, jak byl ten její falešný. Ale protože se nespokojila s pozlátkem, odhalila na druhé straně korejské hranice bezútěšnou prázdnotu. A neměla už sílu dál hledat a nebyl nikdo, kdo by jí ukázal, že řešení existuje. Proto ten minulý čas v posledním odstavci.
Nikdy jsem neměl o zrůdnosti severokorejského režimu pochyby. Avšak po přečtení knihy musím konstatovat, že komunistické Československo padesátých let dvacátého století, a dokonce i nacistické Německo jsou s veškerou svou nespravedlností a brutalitou slabými odvary ve srovnání se současnou realitou KLDR. Ujařmení člověka je tam prakticky absolutní. Od kolébky (přesněji od šesti let) po smrt. Každá minuta je řízena, ideologické vymývání mozků všudypřítomné, vzájemné udávání normou, zbožštění vůdce absolutní. A po sebemenším selhání následuje veřejná poprava či převýchovný tábor. Ten termín je nepřesný, není žádný rozdíl s nacistickými koncentračními (vyhlazovacími) tábory. Mučení, odlidštění člověka, sexuální zotročení, „vytěžení“ fyzických sil až k smrti. Vlastně jeden rozdíl tu je. Chybí plynové komory. Není totiž kam spěchat, přísun nešťastníků může být postupný, žádní spojenci právě se vyloďující v Normandii (v tomto případě v Inčchonu) na obzoru nejsou. Navíc metody duševní i fyzické likvidace odsouzenců jsou dovedeny ke zvířecí dokonalosti.
Ne, ta knížka není veselým čtení. Po jejím přečtení si dobře uvědomuji, že mám být své zemi a svým předkům za co vděčný. Že si musím dávat dobrý pozor, abych při pohledu do zrcadla, které mi Severka nastavuje, neviděl jen rozežraného chlápka s prázdnými rysy a prázdnýma rukama, který nejen nedokáže pochopit, ale ani předat tu nezbytnou kapku naděje, že život má a může mít skutečný smysl bez narvaných obchoďáků, a dokonce i bez Velkého a Drahého vůdce!