O vánočních svátcích jsem konečně našel čas přečíst několik knížek z literární zásobárny, kterou jsem během roku vytvořil. Knižní rozhovor P. Štěpána Smolena se dvěma romskými muži s pohnutými životními osudy, nese název Cikánský evangelia.

Nejprve k těm evangeliím:

1. Ve svém profesním životě jsem měl co do činění s mnoha cikány (jak sami sebe Smolenovi respondenti Viktor i František hrdě nazývají). A mohu se vší vážností říci, že ta zkušenost byla převážně pozitivní. Je naprostá hloupost tvrdit, že přítomnost romského etnika naší zemi neprospívá nebo jí dokonce škodí. Výše řečené ovšem neznamená, že se cikáni díky svému temperamentu a fundamentální jinakosti často nedostanou na pověstné společenské dno, ze kterého se jen některým podaří odrazit.
2. František s Viktorem v různé míře to dno okusili. A nepovstali ani tak sami, daleko přiléhavější je říci, že je Bůh chytil za límec a z té mravní i fyzické bažiny doslova vyrval! Musí se jim nechat, že ani v těch nejhorších chvílích se nepřestali rvát, kopat kolem sebe, a když už to záchranné lano visící z Nebe zahlédli, drapli ho těma svýma černýma, mozolnatýma rukama a nepustili se, i když dolů je za nohy tahalo celé peklo.
3. Přijetí pomocné Boží ruky se pro ně stalo otázkou života a smrti. Žádná zdánlivě pohodlná třetí cesta v nabídce nebyla. Ona nikdy v nabídce není, to jen my, kteří žijeme své nekonečně spořádanější a bezpečnější životy, po té beznárokové pěšince vedoucí růžovým sadem téměř zákonitě pošilháváme.
4. Ale co je nejpozoruhodnější, oni to lano nepustili ani v okamžiku, kdy opět ucítili pevnou půdu pod nohama. Vyzbrojeni nejtrpčí zkušeností vědí totiž daleko lépe než my, že ta pevná zem se i mírným náklonem může změnit v šikmou plochu, po které se na dno sklouzne dřív, než řeknete švec. A tak se toho lana jednou rukou drží dál a tou druhou k němu přitahují svoje manželky, děti, příbuzné, přátele a musím říci, že i čtenáře té knížky.
5. Je nasnadě, ani autor knihy to v epilogu nijak nezastírá, že vyhráno nemají. Ale dokud to lano nepustí, ubírají se správnou cestou. Až jednou doputují na konec své pouti, dost možná ve své odzbrojující upřímnosti řeknou Pánu Ježíši: „Pane, vodpusť, ale já jsem se Tě držel jak lejno košile“ (řeknou to ještě trochu jinak).“ A Pán jim každému odpoví: „Ty jsi byl drahokam, který zasadím do královské koruny své Matky.“ A téměř bych se vsadil, že se tam, kolem těch jejich dvou drahokamů, bude nacházet snad ještě pár dražších kamenů a potom už jen hromady blýskavých oblázků. A to budeme my, gádžové!   

A teď k tomu zrcadlu:
Vypráví se to o jednom řeckém vojevůdci. Jeho vojáci postrádali zápal a nechtělo se jim bojovat. Když to velitel seznal, nařídil ústup. Do uvolněného území vtrhl nepřítel. Plenil, loupil, pálil a mordoval. Ženy, děti, starce. Na podzim se stáhl a domácí vojsko se vrátilo. Vojáci spatřili své vypálené vsi, pobité děti, zneužité ženy. V jejich žilách vzkypěla krev a vojevůdce konečně měl, co potřeboval. Mstitele a dobré válečníky!
Jak se tak dívám na prořídlé řady nás, českých katolíků, na sebe samého v první řadě, jsme přesně taková armáda. Protože jsme propadli falešnému pocitu, že nám vlastně zas o tolik nejde. A tak nás příliš netrápí četné dezerce z našich řad, byť se jedná o naše syny a dcery, jsme vlažní, malátní, své fyzické zdraví ceníme vysoko nad zdraví duchovní. A přitom jde nám i našim rodinám o duchovní bytí a nebytí, o kejhák, jak by pravděpodobně zaznělo v uvedené knížce.
Jenže ono je to pro člověka zatraceně těžké. Těžké si tohle všechno uvědomit, když k tomu poznání musíte dojít rozvažováním a zkoumáním svého nitra, protože vaše víceméně pohodlná realita vás k tomu poznání nedovede. Člověk je už tak ustrojen, že jedna noc v zimě a o hladu s ním udělá více, než tucet moudrých knih.
Upřímně řečeno, netuším, co s tím. Nehodlám přivolávat pohromy, které by nás přivedly k rozumu. Ani lamentovat a kupit výčitky našim biskupům a kněžím.
Vyhodnotil jsem si to tak, že se pokusím, seč to dokážu, inspirovat těmi dvěma chlapy, kteří v dětství dostali do vínku sotva tisícinu toho, co já, ale vedle kterých si připadám jak žebrák s prázdnýma rukama. Inspirace je v tom knižním rozhovoru víc, než kdy budu schopen uvést do praxe!

Smolen, Štěpán, Cikánský evangelia. Brno : Cesta, 2020

Další čtenářské ohlasy:
https://www.databazeknih.cz/knihy/cikansky-evangelia-445698