I. Pokus o recenzi

Knižní rozhovor je publicistický žánr, který se u nás začal rozvíjet až po sametové revoluci a v posledních letech potichu přešel od hovorů především s politiky k převládajícímu počtu rozhovorů s činiteli křesťanské církve; každý, kdo se v církvi považuje za důležitého, už má vydaný aspoň jeden knižní rozhovor. Proč ne, ale někdy jsou to rozhovory až příliš sobě navzájem podobné a připomínají mi halali po skončeném honu: všechny úspěchy zpovídané osobnosti jsou před čtenářem vyskládané pěkně vedle sebe jak ulovení zajíci a bažanti (ti, kteří uletěli nebo utekli, ovšem vyskládáni nejsou).

Knížka františkánského kněze Šebestiána Pavla Smrčiny a novináře Ondřeje Havlíčka Františkánskej živel Jak žít z Boha a dávat lidem (Brno, Cesta, 2023) do této řady nepatří. (Už jenom tím ne, že rozhovor se otevírá modlitbou k Duchu Svatému a končí prosbou o modlitbu – a kněžským požehnáním otce Šebestiána.)

Problémem knihy je však podle mého názoru zvolená jazyková rovina; nejsme ještě tak daleko, aby běžný hovorový jazyk, kterým všichni mluvíme, ta nedbalá nespisovná čeština s občasnými prvky spisovné češtiny (jako: „člověk musí být otevřenej“ a podobně), byla, čteme-li ji v knize, vnímána jako řeč stylově neutrální – tudíž je už sama o sobě určitým sdělením, signálem – znakem veliké neoficiálnosti, neformálnosti až nerespektování pravidel; znakem toho, že otec Šebestián je „živel“.

Jenomže on není jenom živel. Ani ne především živel. Je to hluboce duchovní osobnost, která má právě v této době a právě nám, svým současníkům, co říct – ne nás jen tak trochu duchovně pobavit, jak by slovo „živel“ mohlo naznačovat. Interviewující a interviewovaný se tu ale sešli šťastně: ten, kdo se táže, se táže natolik banálně – a leckdy i hloupě – že z otce Šebestiána dostal i výroky a myšlenky, které by sám od sebe asi neřekl, ale pro nás, hloupé a banální čtenáře, je právě užitečné je slyšet.

Vlastně na každé stránce je poznat, jak pravdivé je vyjádření, které o knize (na s. 118) říká sám otec Šebestián: „Když jste přišli s myšlenkou knihy rozhovorů se mnou, znejistěl jsem a moc se mi do toho nechtělo.“ Ale rozhodnutí, že s přípravou knížky souhlasí, učinil poté, co si uvědomil, „že to nemusí být o mně, ale o Bohu a působení jeho milosti v našich životech“. A tak to také je. Co mne naprosto fascinovalo, je Smrčinovo svědectví o tom, že jistotu o svém duchovním povolání měl již od dětství a že až v dospělosti se dozvěděl, že jeho dědeček se za duchovní povolání mezi svými potomky vytrvale modlil desítky let – není to jediné podobné svědectví, o kterém jsem se dočetl (mezi lidmi, které znám osobně, o žádném takovém příběhu nevím, což jistě také o něčem svědčí – o poklesu vytrvalosti a víry současných generací); pevné a vytrvalé povolání se rodí z modlitby – avšak ne z jednoho občasného „prosíme tě, vyslyš nás“.

Smrčinova a Havlíčkova kniha není ani trochu nudná. Na rozdíl od leckterých jiných knižních rozhovorů totiž popisuje skutečné duchovní drama, příběh lásky, love story člověka, jednoho člověka a Boha – a jako love story se taky čte. Ale není to přímočará a jednoduchá story, je to scénář napínavého filmu. „Bydlel jsem v Olomouci mezi bezdomovcema a feťákama, v teplákách jsem v sadu trhal jabka, abychom dostali aspoň kousek chleba. Žil jsem jejich způsobem života, ocitl jsem se v jejich kůži“ (s. 90). A později: „Nesměl jsem sloužit mši. Když za mnou přijela návštěva, tak ji ke mne nepustili. Byl jsem tam trochu jako v církevním vězení...“ (s. 94).

Ale prvotním hybatelem dramatické zápletky je člověk, kterého otec Smrčina nejmenuje a označuje jej pouze pseudonymem Karel (byl to však svého času dosti známý člověk). Karel začal působit v Olomouci, ale pak „pracoval“ i mezi františkány v Prusinách na Plzeňsku, kde, ačkoli nebyl kněz ani jáhem, „opanoval silou svojí osobnosti celej prostor“ (s. 88) včetně rozhodování a spirituality samotného otce Smrčiny, tehdy představeného prusinské komunity. Otec dnes přiznává, že „bylo to sektářský“, ale na svou omluvu dodává, že „po bitvě je každej generál“. Dočítám se o Karlově působení – s hrůzou – že „dodnes je v Plzni řada lidí, kteří jsou tím zasažení a poškození“ (s. 89).

Veliký otazník teď píšu u jména Vassuly Ryden, autorky řady i u nás vydaných knih, která dotyčného Karla silně ovlivnila. Osobně – a nejen já – ji považuji za falešnou vizionářku, avšak otec Šebestián ji stále vnímá jako duchovní autoritu – tak toto je pro mě problém.

(Jen ještě bych chtěl k celému příběhu dodat: když jsem před lety slyšel od jedné duchovní osoby coby charakteristiku otce Šebestiána „je to blázen“ a nic víc, nedošlo mi, co mě napadlo až nyní: že tak zní vlastně ta největší chvála, vždyť za blázna současníci zprvu pokládali i samotného svatého Františka.)

Jinak je neuvěřitelné, kolik – oba autoři – dokázali dostat do nějakých sto stran dialogického textu: kromě dějem nabitého filmu i obrovské množství praktického duchovního poučení, rozlišení a povzbuzení.

Otec Smrčina je – a to pozoruji u vícera těch nejlepších duchovních učitelů – zároveň „modernistický“ (uvozovky zdůrazňuji!) i tradiční.

A jeden ještě větší paradox-neparadox: je současně nesmírně spirituální i velice, velice praktický.

Ale hlavní poselství knihy spočívá v tom, že dosáhnout svatosti je priorita našeho žití.

... ano, ta kniha na mě zapůsobila. Tak silně, že mám chuť opsat z ní pro čtenáře Skleněného kostela celé stránky; ale místo toho říkám: kupte si ji!

Je to podle mého názoru povinná četba.

II. Pokus o duchovní užitek

Je to povinná četba, kupte si ji. Ale přesto bych se chtěl už teď podělit o něco málo z toho, co mi četba přinesla. Jen maličké klasobraní – pár klasů z celého pole.

1.

Někde mi četba doslova léčila staré jizvy a šrámy. Kupříkladu tam, kde otec Smrčina zpochybňuje často opakované klišé, že modlitba je „rozhovor s Bohem“, což je formulace, která mi vždycky byla proti srsti – jaký rozhovor? já povídám, Bůh povídá? – ale takto to přece není! Otec Šebestián říká něco jiného: „Myslím, že jde spíš o nějaký spolubytí...“ Více na straně 120!

2.

A o modlitbě jinak: „Je to jako bych měl kamaráda a vzal ho na pivo. Výživnost toho našeho setkání nebude o kvalitě piva nebo o tom, jakej to bude podnik. Půjde o atmosféru, o naše přátelství. Proto si nemyslím, že by byla důležitá forma modlitby. Není důležitý, jestli se modlím nešpory, růženec nebo rozjímám, důležitý je srdce“ – s. 119–120.

A pronikavé myšlenky o modlitbě taky na stranách 8–10, 35, 113...

3.

Další často opakované klišé: „víra je dar“. Nikdy jsem tomuto výroku moc nerozuměl. Otec Šebestián to dokonale vysvětluje. Otázka novináře: „Znamená to, že se člověk nemůže zamilovat sám od sebe do Boha, nemůže v sobě tu zamilovanost probudit?“ Odpověď: „Myslím, že to opravdu nejde. Bůh mi musí dát nejprve o sobě vědět a rozkřesat ve mně jiskru. Ale nutná je spolupráce, člověk musí být otevřenej, musí hledat…“ Bůh „obchází naši duši jako nápadník s kytkou“ – více na s. 11.

4.

Máte problém s termínem Boží vůle? Čtěte!

„Mám pocit, že člověk nemá na to, aby se zmocnil Boží vůle. Musí nám být dána, nějak se zjevit. Není to o naší síle, ale o pokoře“ (s. 47).

Novinář: Takže máme být pasivní?

„Ne, o tom to určitě není. Ježíš nám říká: Tlučte! Člověk musí chtít a toužit, ale musí to být způsobem: Lezu ti, Bože, na klín, ale udělej, jak ty chceš“ – s. 47 – 48.

5.

Spravedlnost:

„Bůh není účetně spravedlivý, ale otcovsky“ – s. 78.

6.

A o jiném: společenský rozměr.

Neznám lepší diagnózu současného stavu církve a vztahu církve a společnosti než tato Smrčinova slova: „Jako křesťani často chceme přesvědčit společnost, že jsme ti hodní, tak ať nás mají rádi a respektujou nás. Že vlastně patříme do stejné lodi, máme stejné hodnoty a cíle a jen si to musíme líp zkomunikovat. Ale to dnes bohužel často není pravda“ – s.107.

Myslím, že tím otec Smrčina pojmenovává problém devadesáti procent těch, kdo jaksi jménem křesťanů vystupují v mainstreamových médiích.

Následující výrok by si měli vytisknout a vystavit nad svůj psací stůl úspěšní křesťanští „veřejní činitelé“ v celém západním světě: „Dneska říct, co si o něčem opravdu myslím, jak to vidím já a jaké mám hodnoty, a stát si za tím je koledování si o problém. Za politickou korektnost, toleranci a respekt ke kdečemu se schovává často agresivní manipulace a zastrašování. Ano, třeba z nás udělají černoprdelníky, klerikály, kdecofoby a fanatiky, ale musíme znát svoji identitu a stát si za ní. Dřív jsem si myslel, že musím se všema spolupracovat a rozpustit jejich předsudky, aby zjistili, že se s náma dá bavit. Ale zjistil jsem, že je to boj s větrnými mlýny. /.../ Dnes chci žít se všemi v pokoji, nakolik je to možný. Ne však za cenu zapření Krista“ (s. 110).

„Optimální model života církve je myslím víc spirituální. Neměli bychom se bát být Boží a třeba i víc vyhranění. Ne fanatičtí exoti, ale nepřizpůsobovat se tomuto světu. Je to jako míra sepse v organismu. Pokud dosáhne určitýho stupně, organismus kolabuje“ (s. 107).

7.

„Církev nemá být další organizace, která nabízí vyplnění volného času“ – s. 112.

–

… a více viz pravidelné příspěvky otce Šebestiána na YouTube!