Uvědomil jsem si, že z mentality divadelního recenzenta jsem už dokonale vyšel (a to jsem toto řemeslo v letech kolem svých třiceti vykonával velmi soustavně a zodpovědně, vzpomínám si, že poprvé jsem přijel v roli divadelního recenzenta někdy po polovině sedmdesátých let právě do Horáckého divadla v Jihlavě).

Už mi dělá zle psát, že scénografie byla nevynalézavá, nevynalézavá až k trapnosti; houslistka, která stála bez jakékoli vlastní akce na jevišti – vždy někde bokem, aby nepřekážela akci herců – by byla zbytečná (ale jen pro diváka, který nevěděl, že její úloha byla v tom, aby sladkou melodií zakrývala nedostatky textu), ale nebylo to tak špatné, koukat se na to dalo. Režie, rovněž, jako text, Dodo Gombár, byla zručná a svižná. Ovšem museli tam být ti podivní granátníci s bílými chlupatými čepicemi? Museli, asi museli. Muselo to být celé tak ilustrativní? Když se řeklo, že otec střílel, tak se ve výklenku v dekoraci, který vůbec sloužil jako jakési jeviště ilustrací, musela objevit postava v uniformě a střílet a střílet?

Zejména první půlka představení byla až děsuplně didaktická, byla to hodina regionální literatury pro středoškolskou mládež. Návod, jak nudit, praví klasik, je snaha říct vše.

Čeština není Gombárův mateřský jazyk, to se zakrýt nedá; několikrát mě kouslo do uší, jak text není mluvný, jak nejde hercům dobře do pusy (i když je ovšem jazykově správný & plně srozumitelný).

A o čem představení bylo? O francouzsko-české básnířce Suzanne Renaud (1889–1964), tak to stojí i v titulu: Popel na křídlech Suzanne Renaud. (Co kdyby to bylo jen Popel na křídlech? Ne, Suzanne Renaud musela v titulu být, jinak by to bylo nepedagogické.)

Tedy o Suzanne Renaud, ne o nějaké postavě inspirované osudem Suzanne Renaud. Dobře, byl-li takový záměr, dá se to vzít. Ale pak se přímo vtírá otázka: myslíte si, že živá Suzanne Renaud by byla s tímto představení spokojená, že by se jí líbilo – že by z něj byla šťastná? Myslím, že každý si musí odpovědět, že ne.

Ta hra nebyla o poezii Suzanne Renaud, z té zaznělo jen pár veršů, které nebyly jasně oddělené ani od dramatikova vlastního textu, ani od veršů manžela Suzanne Renaud Bohuslava Reynka, rovněž použitých ve hře.

Ne o poezii, tedy o jejím životě. A z něj o tom, o čem ona sama expresis verbis nikdy nepsala, co víme jen ze vzpomínek pamětníků, tedy o tom, o čem nechtěla psát – a tudíž to byl bulvár. Ne ve smyslu komediálního divadelního žánru, ale v tom smyslu, v jakém pracuje bulvární tisk. Dramatem bylo zklamání, sžívání a život s Českomoravskou vysočinou, s Petrkovem, kam Suzanne Reanud přijela poprvé až po svatbě a kde ji místo slíbeného zámku, tedy chateau, čekala jen selská usedlost… O životě a sžívání s manželem a s dětmi. Přičemž podle pamětníků to bylo celé drsnější, než jak to vyznívalo na divadle – například se Suzanne Renaud nikdy, ani po desetiletích života v Československu, nenaučila dobře česky.

Jak říkám, už nejsem divadelní kritik, a tak mám veliký problém veřejně hodnotit herecké výkony; samozřejmě je vnímám, v duchu je hodnotím, ale psát o tom, který herec a herečka byli lepší (a kteří horší) a v čem – to už mi způsobuje přímo fyzickou bolest; nebudu to tedy dělat, čtenáři prominou. Příliš si herců a jejich práce vážím a jihlavští herci byli vynikající, všichni, záplavu květin a dlouhý, dlouhý potlesk od svého věrného jihlavského publika si zasloužili, tečka.

Ale jednu zlomyslnost si přece jen na závěr neodpustím, i když ji, samozřejmě, nemyslím zcela vážně: co kdyby do role Suzanne Renaud byla j. h. obsazena česká herečka Chantal Poulain, se svojí neodolatelnou výslovností? To už by úplně dokonale odhalilo, že je to bulvár.