Milý Františku,
ptáš se, co jsem četl v postní době. Asi se budeš divit, nebo možná i smát… Obvykle volím na postní dobu trochu (pro mě) náročnější četbu, letos mě však napadlo přečíst si kromě jiných knížek celé Letopisy Narnie britského spisovatele C. S. Lewise, každou neděli jeden díl. Celou sérii jsem před několika lety koupil dětem (hřbety knížek společně tvoří podobiznu lva), a tak stačilo sáhnout do knihovničky v dětském pokoji a ocitnout se opět – vlastně už potřetí v životě – v Narnii.
Poprvé jsem se k Letopisům dostal, když mi bylo asi jedenáct či dvanáct. Dva čerstvě vyšlé díly mi daroval můj starší, už dospělý bratranec, který tehdy procházel duchovním probuzením a asi na ně získal tip od amerických misionářů, se kterými se tehdy, krátce po revoluci, jako vysokoškolák stýkal. Přečetl jsem Lva, čarodějnici a skříň, potom i Prince Kaspiana. Další části už se ke mně nedostaly, ale i tak na četbu rád vzpomínám (jak moc se mi tehdy otiskla do duše, zjistím možná až na věčnosti). Podruhé jsem se k Narnii vrátil – se směsí zvědavosti a nostalgie – až na vysoké škole, vedle výše zmíněných dílů přidal ještě Plavbu jitřního poutníka. Teprve teď jsem však celé Letopisy znovu přečetl podle vnitřní chronologie příběhů – tedy od stvoření Narnie (Čarodějův synovec) až po její zánik (Poslední bitva). 
Nebudu Ti vypisovat, co všechno mě zaujalo, oslovilo či dojalo či přivedlo k zamyšlení. Bylo by to nadlouho a vždycky je lepší, když si každý čtenář tuto „cestu“ projde sám. Čte-li tyto knihy určené primárně pro děti dospělý, je na jedné straně trochu ochuzen, neboť jeho fantazie už většinou nedokáže pracovat na plné obrátky tak jako ta dětská. Na druhou stranu může lépe vnímat křesťanskou symboliku, kterou C. S. Lewis do knih velmi umně, a přitom nenásilně vetkal, ale také se bavit skrytými či otevřenými narážkami na filozofii, teologii, či třeba kritikou progresivistických trendů v britském školství, která z dnešního pohledu působí až prorocky.
Hlavní důvod, proč Ti o dojmech z Letopisů Narnie píšu, je ale jiný. Kateřina Lachmanová má v jedné své knize výstižný postřeh o tom, že existují filmy, po jejichž zhlédnutí se nebyla několik hodin schopná modlit. Znám tenhle pocit z mnoha uměleckých děl velmi důvěrně – čtenář, divák či posluchač jejich duchem jakoby nasákne a ten ho pak nějaký čas „ovládá“, než účinek vyprchá. Obávám se, že takovýchto děl je dnes už drtivá většina. Letopisy Narnie jsou ale radikálně jiné. Je jen málo knih, které by doslova „voněly“ nebem, po jejich přečtení jsem naopak několik dní nedokázal vnímat běžný svět kolem sebe tak jako dřív. Někdy mám pocit, že se křesťané dělí na dvě skupiny – ta větší křesťanské nebe ze svého srdce víceméně vytěsnila, snad proto, že si chtějí své „nebe“ užít už tady na zemi. Ta druhá, menší, zase tváří v tvář dnešním hrozbám propadá děsu z blížící se apokalypsy. V Letopisech Narnie ke konci narnijského světa skutečně dojde. Lidé i mluvící zvířata, kteří stáli na straně dobra, však s radostným úžasem projdou do nového světa, který je jim nápadně povědomý, ale zároveň jaksi skutečnější než Narnie, která již zanikla:
Jednorožec nakonec shrnul pocity všech. Zadupal pravou přední nohou, zařehtal a zvolal: „Konečně jsem doma! Tohle je moje pravá země! Patřím sem. Tenhle kraj jsem celý život hledal, i když až doteď jsem to nevěděl. Starou Narnii jsme milovali proto, že se tomuhle občas podobala. Íííí-ha-ha-ha! Pojďte ještě výš, pojďte ještě dál!“
Radost z nebe, radost ze svatosti jako z něčeho krásného a zároveň úžasně dobrodružného, to je to, čím Letopisy přímo přetékají a je jen na čtenářích, nakolik jsou ochotni se touto radostí nechat přemoci. Když jsem na Velikonoční pondělí poslední díl dočetl a odpoledne jsme pak odjížděli z návštěvy na Slovácku zpátky domů, slunce na obloze bylo podivně rozmazané – zřejmě saharským pískem, jak říkali v médiích. Mně se však v autě vybavila poslední sloka jedné písně bratří Ebenů, která jako by tvořila k Letopisům nezamýšlený veršovaný epilog: „A i moře se jednoho dne umoří / Až srovnají se propasti i pohoří / A přikryje nás prach tak jako Aztéky / A jenom láska ta vytrvá navěky.“
Zdraví Tě
Tvůj přítel
Michal