Případ sourozenců Michalákových je regulérní únos, krádež dětí – krádež promyšlená, norskými úřady prováděná drsně, cynicky, s profesionální rutinou, nikoliv s ohledem na dobro dětí, jak občas i v našich médiích slyšíme a čteme, nýbrž s ohledem na dobro norských pěstounských rodin – pěstouství je v Norsku, jak známo, velmi výnosný byznys řízený a dobře placený státem...
V pozadí jednání norských úřednic a úředníků není jen rozkoš z výkonu moci nad lidmi, což je zlo, které může propuknout kdekoli, kde moc není řádně demokraticky kontrolovaná veřejností a jinou demokratickou mocí – a v případě všemocného a i v Norsku obávaného Barnevernu kontrolována není, v pozadí stojí i satanská ideologie, podle které děti nepatří v první řadě rodičům, nýbrž státu. Podle které rodina je nepřítel.
Takovou ideologii zastává, a kde má možnost, i hlásá rovněž česká ministryně práce a sociálních věcí hlásá Michaela Marksová. Projevilo se to například i faktickou likvidací Klokánků, jako rodinného typu péče o děti, které ministerstvo mohlo zachránit, ale místo toho je potopilo... Podle mě tato dáma musí trpět jak zvíře, musí-li pod tlakem české veřejnosti kritizovat jednání zločinců (ale ano, zločinců!) z norského úřadu – když ve skutečnosti je na jejich straně. Marksová si to aspoň oslazuje občasnou sabotáží českého úsilí o záchranu dětí a nějakou pode dveře podsunutou zlomyslností. Tak stojí i u zveřejnění údajných výroků chlapců, jak je uvádí rozhodnutí norské komise.
Petiční výbor na podporu rodiny Michalákových k tomu vydal prohlášení, ze kterého citujeme:
„Chceme potvrdit pravost citovaného dokumentu, současně ale chceme odmítnout, že jeho zdrojem je Petiční výbor na podporu rodiny. Vždy jsme při informování veřejnosti brali ohledy na děti a nezveřejňovali detaily, přestože jsou ve prospěch rodiny a dokládají nepřijatelné praktiky norské sociální služby.
Pravdivost údajných výroků dětí neumíme ověřit, stejně jako je nemůže ověřit rodina, protože staršího syna nikdo už téměř dva roky neviděl. Letošní schůzky matky s mladším synem potvrdily přetrvávající mateřské pouto a interpretaci Komise považujeme za naprosto účelovou. Veškerá citovaná tvrzení pocházejí od pěstounů a úředníků Barnevernu a nebyla nijak ověřena.
Rodina je dlouhodobě v kontaktu s českými psychology, protože si je vědoma toho, že čtyřletá izolace dětí v norských rodinách napáchala na jejich duši nenapravitelné šrámy. Na návrat dětí se zodpovědně připravuje.
Pro připomenutí přikládáme seznam schůzek, které Barnevern matce za striktně stanovených podmínek umožnil. O autenticitě výpovědí staršího chlapce v rozsudku lze pochybovat mimo jiné proto, že téměř identické požadavky, jaké měl údajně mít on, na matku kladli úředníci Barnevernu od samotného začátku (žádné projevy citu, nezmiňovat Česko, neobjímat apod.)
Petiční výbor se neprodleně obrátí na MZV, aby prověřilo skutečný stav dětí. Máme vážné důvody k obavám o situaci zejména staršího z chlapců. Detaily z výše uvedených důvodů sdělovat nebudeme.“
Strategie Norů je zřetelná: nejdřív zmocnit se dětí, a to i brutálním násilím (jak dosvědčuje video se záznamem plačících a křičících chlapců a mužů v uniformách při samotném odvádění dětí z domova); při tom ignorovat i zjištění samotné norské policie, jež případ odložila s tím, že k žádnému zneužívání dětí nedošlo; pomluvy a lži na adresu původní rodiny; stálé omezování a posléze úplné ukončení kontaktu dětí s původní rodinou – a pak argumentace tím, že děti už jsou sžité s novou, pěstounskou rodinou a změna by jim uškodila; následuje formální ukončení rodičovských práv matky a oficiální adopce dětí cizími lidmi.
Pro doložení tohoto postupu připojujeme seznam schůzek původní rodiny s oběma chlapci, jak jej zveřejnil Petiční výbor na podporu rodiny Michalákových:
- 23. 5. 2011 (rodiče, obě děti)
Následují schůzky každý týden ve formátu matka a obě děti, a to až do srpna 2011. Během těchto schůzek se děti opakovaně ptají, kdy se budou moci vrátit domů, a schůzky jsou proto dozorujícími úředníky Barnevernu (dále BV) opakovaně přerušovány.
Za zmínku stojí den 22. 7. 2011, den Breivikova masakru na ostrově Utoya; ten je velmi blízko bydlišti tehdejší pěstounky, proto se jí matka snažila dovolat, zda jsou v pořádku. Pěstounka si později stěžovala na stalking ze strany matky.
Od 22. 8. 2011 do 27. 3. 2012 matka vůbec neměla možnost vidět Denise.
Od 17. 9. 2011 do 27. 3. 2012 matka vůbec neměla možnost vidět Davida.
Někdy v té době také došlo k rozdělení dětí a jejich přemístění do dvou různých pěstounských rodin.
- 27. 3. 2012 (matka, obě děti)
- 7. 6. 2012 (matka, obě děti; BV kritizuje matku, že se ptá dětí, zda se vídají)
- 13. 6. 2012 (matka, Denis; na konci Denis matku obejme a říká, že ji miluje; podle BV si to matka vynutila)
- 24. 6. 2012 (děda, teta, obě děti)
- 11. 9. 2012 (matka, obě děti; tehdy poprvé oslovují matku "Evo")
- 18. 2. 2013 (děda, obě děti)
- 18. 9. 2013 (matka, David; David říká matce, že pěstounka o ní tvrdí, že je zlá)
- 27. 3. 2014 (matka, obě děti; byl přítomen i děda, ale BV mu schůzku na poslední chvíli (5 minut před začátkem) zrušil.
- 20. 1. 2015 (matka, David)
- 13. 3. 2015 (matka, David)
- 28. 8. 2015 (matka, David)