Demokratický systém v kterékoliv zemi je utvářen soustavou institucí, které se mezi sebou mají navzájem více či méně brzdit a vyvažovat. V každé zemi je však v této složité struktuře skryta jedna významná anomálie. Touto anomálií jsou ústavní soudy, jejichž rozhodnutí nelze revidovat, nelze se proti nim odvolat a nelze je jakkoliv zrušit. Jak známo, demokracii spolehlivě ničí neomezená a neomezovaná moc, a proto má ústavní soud jako jediná z demokratických institucí potenciál demokracii zničit, když začne kumulovat rozhodnutí, která jdou zcela proti vůli obyvatel. Formálně neomezené postavení ústavního soudu musí být, pokud má fungovat ve prospěch demokracie, usměrněno značným sebeomezením ze strany soudců, kteří si mají být vědomi limitů svých pravomocí. Jejich úkolem je právo vykládat, nikoliv vytvářet, a pokud má dojít k významným společenským změnám (např. sňatky stejnopohlavních párů), má se tak (v demokracii) stát prostřednictvím demokratického hlasování, nikoliv kreativním vytvářením právního nároku prostřednictvím rozhodnutí ústavního soudu. V demokracii rozhodují o zákonech zákonodárci volení lidmi, soudy mají tyto zákony jen aplikovat.

Je zvláštním paradoxem, že demokracii v USA nemají rádi – demokraté. Demokratická strana hledala pokoutní cestičky, jak prosadit do zákonodárství věci, které by demokratickou cestou projít nemohly kvůli odporu občanů, a dokonalý nástroj nalezla právě v instituci ústavního soudnictví. Na Nejvyšším soudu USA, který vykonává i funkci ústavního soudu, někteří jeho členové už dávno objevili způsob, jak obcházet vůli lidu, a dokonce jak obcházet samotný základ svého rozhodování, totiž ústavu. Proti dobrovolnému sebeomezování soudců, originalismu, postavili soudcovský aktivismus. Zatímco originalismus říká, že Nejvyšší soud může vykládat Ústavu USA pouze tak, jak byla napsána a jak byla chápána v době svého vzniku, a pokud se mají vytvářet nová práva, mají být schválena ve volbách či referendech, soudcovský aktivismus natahuje Ústavu na skřipec, aby potvrdila vše, co soudci říkají. Aktivistický výklad, pojetí takzvané živé Ústavy, totiž tvrdí, že Ústava má být vykládána v duchu dnešní doby a že není třeba ani voleb, ani politické debaty na to, aby se skrze rozhodnutí Nejvyššího soudu dostaly do legislativy libovolné návrhy, které soudci považují za takzvaně ústavní. V tomto pojetí není nejvyšším zákonodárcem 320 milionů Američanů, ani Bůh, ani lid, ale 5 z 9 soudců Nejvyššího soudu.

Soudcovský aktivismus s sebou nese dva velice nebezpečné důsledky. První důsledek je skutečnost, že člověk buď ztratí respekt k Nejvyššímu soudu, nebo zdravý rozum – obojí zaráz není možné si uchovat. Aktivističtí soudci objevují v Ústavě základní práva, kterých si po staletí nikdo nevšiml, a tak svými rozhodnutími de facto říkají, že se ve Spojených státech po stovky let Ústava porušovala, dokud tomu neučinili přítrž svým invenčním nálezem.

Druhým nebezpečným důsledkem je, že soudci se mohou stát aktivistickými v naději na povýšení, a proto se ve svém kariérismu mohou soustředit na prosazování politické linie Demokratické strany, která soudcovský aktivismus systematicky podporuje. Hillary Clintonová v kampani už ani nezastírala, že potenciální aktivistickou většinu Nejvyššího soudu považuje za převodovou páku Demokratické strany, a řekla, že na Nejvyšší soud jmenuje takového soudce, který ve svých rozsudcích kopíruje politický programdemokratů.

Spor o Nejvyšší soud USA tedy není sporem dvou stran s odlišnými názory. Je to spor o to, jestli má demokracie v USA budoucnost a jestli soudci Nejvyššího soudu mají sloužit, nebo vládnout. Jak napsal zesnulý člen Nejvyššího soudu Antonin Scalia, „systém vlády, který podřizuje lid výboru devíti nevolených právníků, si nezaslouží být nazýván demokracií”. Donald Trump nyní svou nominací originalisty Neila Gorsuche vyrovnal stranu originalistů a na nějaký čas demokracii v USA zachránil. Pokud dostane příležitost jmenovat ještě jednoho soudce, mohlo by být toto dědictví jeho éry jedním z nejtrvalejších a nejdůležitějších.