Tak opět jedny oslavy máme šťastně za sebou... Občanská aktivita se při nich – a díky Bohu za to! – velice silně projevila. Vyslala vzkaz Andreji Babišovi: DE – MI – SI! DE – MI – SI! Že by ho Zeman zas znova jmenoval premiérem? Tak ať! Jen ať už zcela odhalí svoje nedemokratické ledví!
Ale leccos je taky dost smutné. Tak například trapné vstoupení expremiéra Petra Pitharta, který, stoje na Národní třídě přímo před památníkem 17. listopadu, hlásal do veřejnoprávní televize, že komunisté prý předali moc disidentům laskavě a ochotně... Tak proč až v listopadu, když přitom ještě v lednu... Ale ne, s takovýmito hloupými řečmi nemá ani smysl polemizovat. A taky nešlo o revoluci, protože v tom předání moci prý nebylo vůbec žádné riziko: a to tento bývalý komunista a bývalý disident říká jářku přímo na místě, kde při zákroku pohotovostního pluku byly brutálně zmláceny a zčásti i těžce zraněny desítky lidí; škoda, že Petr Pithart nedostal tenkrát taky pár ran obuškem!
Ale nejsmutnější je to, že touhou slavit konec komunismu se celý třese někdo, kdo z tohoto režimu tyl a sloužil i jako fízl pod jménem Bureš.
Malá reminiscence: Miroslav Kalousek – současným nejmocnějším politikem Andrejem Babišem prezentovaný jako ztělesnění zla (ale nechci teď řešit postavu Miroslava Kalouska) – má, na rozdíl od Babiše, alespoň odvahu: když byl Miroslav Kalousek ministrem financí a Letenská ulice před jeho úřadem byla plná docela agresivních demonstrantů, z davu se ozývalo: „Vylez, ta hajzle, neschovávej se před náma!“ (Dnes již se před Ministerstvem financí podobně nedemonstruje: jednak se národnímu hospodářství daří, a hlavně: nynější vláda si dává pozor, aby nedělala třeba potřebné, ale nepopulární kroky, k jakým měl právě Kalousek odvahu.) „Vylez,“ skandoval dav – a ministr financí vyšel před budovu. „Cože? On má ještě tu drzost vylézt sem před nás?“ divila se jedna rozkurážená žena. A Miroslav Kalousek, pokud to šlo, nějakou chvíli s davem diskutoval.
K čemusi podobnému nemá předseda ANO (připomeňme si, že původní význam této zkratky byl Aktiv Nespokojených Občanů), v současnosti premiér, ani chuť, ani odvahu. Když se dopočul, že někteří občané jsou rozhodnuti zabránit mu lidským řetězem v pokryteckém položení věnce k památníku 17. listopadu v Praze, naprosto nad nimi zvítězil, aniž by se zachoval jakkoli nedemokraticky, aniž by poslal s kytkou jen úředníka, jako Miloš Zeman, on se dostavil osobně: položil kytku na vytouženém místě, dne 17. listopadu, jednu minutu po půlnoci – bez jakékoli konfrontace s aktivem nespokojených občanů! Šašek!
Na druhé straně: třeba v Bělorusku by si dnes opozice netroufla o nějakém blokování ani snít – ale i v takové Francii by policie ulici uzavřela, papaláš by si udělal, co chce, a pak by se zase vpustil dav. Ale toto přece Andrej Babiš nedělá, on nikoho neomezuje, on se občanům nevyhýbá, on jenom spěchal na letadlo, aby – právě 17. listopadu, ani o den později, ani o den dřív –„pomohl“, jak říká, svému těžce nemocnému synovi, žijícímu ve Švýcarsku... Šašek!
Je jenom třeba položit si otázku, jak dlouho podobné vlknažravšíakozocelé postupy, tak typické pro Andreje Babiše, budou ještě našemu současnému nejmocnějšímu politikovi na jeho voliče zabírat.