„Je to hloupost a nikdy se to nestane!“ řekl mi počátkem roku 1992 můj spolužák Dalibor pocházející z Rimavské Soboty. Marně jsem mu tenkrát argumentoval, že při pohledu na Vladimíra Mečiara neshledávám rozpad České a Slovenské Federativní republiky až tak nepravděpodobným.
Šestadvacet let se odvíjejí osudy českého a slovenského národa paralelně, v samostatných státech. Obě země jsou začleněny v Evropské unii i v NATO. Za ta léta si jejich politické scény prošly lecčím, zvláště na Slovensku se situace dostala na samou hranici únosnosti. Jak je to s onou únosností na straně české, ponechávám na laskavém posouzení čtenáře.
V únoru 2020 se budou u našich východních sousedů konat parlamentní volby. Předvolební průzkumy opakovaně potvrzují vedení sice oslabené, ale stále dvacetiprocentní zisk překračující strany SMER. Silné postavení zaujímají nacionálně orientované strany LSNS, SNS a nově ustavená strana VLAST. Blok demokratických stran se vnitřně přeskupuje, vznikají a sílí nové strany, jiné slábnou a některé se pohybují na hranici volitelnosti. K tomu je demokratický blok rozdělen na liberální část, která svými pokusy o ratifikaci Istanbulské dohody či prosazováním registrovaného partnerství žene vodu na mlýn konzervativnějším národovcům a celkem logicky odrazuje od užší spolupráce křesťansko-konzervativní část demokratů. Ani liberálové se však mezi sebou nedokážou shodnout. Možná by mi mnohý občan Slovenska opět oponoval, ale na vítězství slovenské demokratické opozice bych svůj dům, ba ani zchátralý chlívek v rohu zahrady nevsadil.
Zajímavým se rozbor stává, podíváme-li se na český břeh řeky Moravy. Opět dominantní subjekt, dokonce o nějakých deset procentních bodů silnější. Národovce, těm v Česku pšenka příliš nekvete, nahrazují populistické projekty typu SPD. Po jejich boku stojí relikt předlistopadové éry, KSČM, se kterým se při sestavování jakékoli smysluplné, demokratické vládní většiny počítat nedá. Kapitolou samou pro sebe je dnes spoluvládnoucí ČSSD, o jejímž politickém přežití i orientaci lze pouze spekulovat.
A český demokratický blok? Pomyslnou první příčku, z pohledu volebních vyhlídek, v něm zaujímá Pirátská strana, nový projekt se značně liberální agendou. Představa koalice s touto stranou, v pozici slabšího koaličního partnera zvláště, musí být pro konzervativněji orientované strany demokratického bloku (ODS, KDU-ČSL) trýznivou noční můrou. Následuje ODS, které se zjevně nedaří zbavit se stigmatu strany politických mafiánů a kmotrů, byť z nejhoršího je možná již venku. Na chvostě zůstává triumvirát stran bojujících o holé politické přežití. STAN, KDU-ČSL a TOP 09. Jejich předvolební koaliční spolupráci účinně brání ustanovení volebního zákona týkající se koalic. Začíná se zdát, že bez skromných volebních vyhlídek není nově založené hnutí Trikolora.
Převede-li se svrchu uvedené do volebních čísel a procedí skrze síto českého volebního systému (těm, co mají více, bude přidáno), je to s tím sázením hodně podobné jako na Slovensku.
Proč tomu tak je?
Za prvé:
Ani v jedné zemi nemá demokratický blok skutečného, silného lídra. O Marianu Kotlebovi z LSNS si můžeme myslet, co chceme, ale že je to lídr jako řemen, to popře málokdo. Také Robert Fico, zasažený mnoha skandály, a dokonce donucený uvolnit premiérské křeslo, není žádnou lehkou váhou. O českém panu premiérovi netřeba mluvit.
Za druhé:
Aby se někdo lídrem stal, potřebuje kromě talentu, jisté dávky politického charismatu, zkušeností, znalostí a kdoví čeho dalšího také nosnou ideu, kterou bude jeho působení neseno. Ona idea nemusí být nutně explicitní, může být, a mnohdy je, podprahová. Ale především, musí být široce sdílená.
Například Andrej Babiš je bezpečným přístavem pro velkou část českých seniorů, kteří od něho, kromě pravidelné valorizace důchodů, očekávají ochranu před složitostmi a překotnými změnami světa, ale také před pro seniory dílem nesrozumitelnou a dílem nepřijatelnou agendou kupříkladu pirátské strany. Tomio Okamura, ač to může vypadat sebeparadoxněji, je svými voliči vnímám jako obránce češství a národních zájmů, byť v jejich pokleslé podobě. Čím je pro voliče KSČM Vojtěch Filip nebo spíše poslanec Grospič, psát netřeba.
Za třetí:
Jaké ideje reprezentuje demokratický blok? Jak název napovídá, je to důraz na demokratické mechanismy vládnutí, právní stát, rozvinutou občanskou společnost. Cítíte to také? Cizí slova, složitější pojmy. Nutnost dovysvětlovat. Intelektuálně založeným lidem se to špatně vysvětluje, a ještě hůře přijímá, ale jedná se o agendu, která je přijímána široce, ale dnes nikoliv většinově. Abych se vyjádřil přesně, málokdo v této zemi tyto principy odmítá. Ale mnoho voličů je nepovažuje za natolik zásadní nebo zásadně ohrožené, aby kvůli nim nedali přednost jiným, momentálně z jejich pohledu líbivějším konceptům.
Tři sta tisíc demonstrantů na Letné je úctyhodné číslo. Avšak co se volebního výsledku týče (jiné efekty ponechme stranou), přesvědčuje již přesvědčenou volební menšinu. A, opět se to nerado slyší, bezděky utvrzuje volební většinu v jejím postoji. Snad odtud pramení v menší či větší nadsázce pronesené návrhy na rozšíření volebního práva pro nezletilé (v naději, že mladí budou volit „uvědoměleji“) nebo různá omezení pro výkon volebního práva seniorů. Prostě chce to „vyměnit“ voliče!
Aby to bylo ještě horší, liberální část demokratického bloku vnáší do pojmu občanská společnost konstrukty typu stejnopohlavního manželství a jiné zhůvěřilosti (které navíc sdílí s významnou části reprezentace ANO a prakticky s celou ČSSD), ze kterých musí KDU-ČSL a některým konzervativním politikům v ODS naskakovat husí kůže.
V dané situaci může být mezi stoupenci demokratického bloku optimistou jen zarytý entuziasta!
A konečně za čtvrté:
Demokratické instituce vyrostly z úcty ke každému lidskému životu, z vědomí důstojnosti a originality každého člověka. A to jsou plody křesťanské civilizace.
Opustíte-li křesťanskou víru, a to tak důsledně, že je problémem i drobný odkaz v evropské ústavě, je to stejné, jako byste se chystali vařit polévku a předtím vyhodili kamna!