V únoru 2007 uveřejnil Skleněný kostel můj příspěvek Občanskou čest si bylo možno zachovat. Reagoval jsem v něm kriticky na tehdy se často vyskytující alibistické tvrzení, že za komunismu jsme si tak nějak všichni s režimem zadali. A na konkrétních případech jsem dokazoval opak. Netušil jsem, že ještě po třinácti létech bude třeba za občanskou čest bojovat. 
Je to paradoxní: Rudí vládcové nás kdysi popoháněli k aktivitě (třebas jen předstírané), zatímco ti, kdo drží kormidlo nyní (což jsou v mnoha případech titíž lidé, avšak v pohotově převlečených kabátech), nás ukolébávají, abychom zůstávali v klidu a nechali vše na nich. Významný rozdíl je v tom, že tehdy platilo pravidlo cukru a biče, kdežto dnes je ten bič (zatím) jen připraven v pozadí.
Bylo-li za diktátorských režimů pro občana věcí cti nekolaborovat (v tom smyslu slova, jak ho dobře známe), dnes je to  n e m l č e t . Ke kolaboraci nás (zatím) nikdo nenutí.

K čemu nemáme mlčet?
Nynější politická situace je v České republice značně kuriózní: Menšinovou vládu tvoří absurdní koalice strany slovenského populistického miliardáře a takřka do bezvýznamnosti se propadající strany socialistů. A tuto koalici drží u moci svými hlasy komunisté, o nichž dnešní premiér dříve prohlašoval, že by do vlády jimi podporované nikdy nevstoupil. Parlamentní opozice je názorově nejednotná a její demokratická část není často schopna se ani v zásadních věcech shodnout. V zahraniční politice i v některých dalších otázkách panuje značný nesoulad mezi vládou, opozicí a takřka nefunkčním prezidentem republiky. Tříšť malých neparlamentních politických subjektů neskýtá žádnou naději na zlepšení tohoto neutěšeného stavu.
A k tomu všemu přece nemohou občané našeho svobodného demokratického státu mlčet!

Jak se projevit?
Jsou v zásadě dvě formy občanské sebeobrany. Je to co nejširší uplatnění názorové plurality ve veřejném životě a pak z toho vyplývající informovaný a zodpovědný výběr politických subjektů při důsledném využití volebního práva.
Názorová pluralita se i u nás rozvíjí v různých formách, zejména na sociálních sítích, ale i v hromadných sdělovacích prostředcích. Je však třeba si uvědomit, že též existují nedůvěryhodné zdroje informací, z nichž mnohé jsou záměrně matoucí.
Do kategorie velmi účinného veřejného šíření názorů, zvláště těch oprávněně kritických, patří i veřejná občanská vystoupení. Mezi ně nesporně v poslední době patří akce organizované spolkem Milion chvilek s celostátní působností, které jsou, a budou i nadále, vhodnou inspirací a účelnou masovou podporou pro demokratické volební subjekty, které nechce spolek nahrazovat. Důkazem toho jsou četná vystoupení demokratických politiků na akcích Milionu chvilek i vstup členů (včetně prvního předsedy spolku Mikuláše Mináře) do některého z volebních subjektů.
V systému parlamentní a zastupitelské demokracie je nezbytné, aby názory občanů na správu jejich země i územních celků a obcí vyústily ve výsledcích voleb.
Myslím, že to velmi dobře vystihli naši biskupové v oslovení věřících před nynějšími krajskými a senátními volbami: „Jděte k volbám a volte zodpovědně!“