S komentáři k dramatickému vývoji v Afghánistánu se i v českých médiích roztrhl pytel. Ve Spojených státech amerických, zemi, která nesla a nese tíži afghánské mise měrou největší, je nastalá situace součástí vyostřeného politického boje. Bylo by nošením dříví do lesa opakovat všechny běžné názory a argumenty, které zaznívají. Přesto považuji za přínosné  začíst se do článků vydaných na některých webech amerických křesťanů, jejichž autoři se pokoušejí o hlubší perspektivu a konfrontují příčiny afghánské porážky s aktuálním stavem americké společnosti.  Jako červená nit se těmi články vine konstatování, které bych rád ilustroval na svědectví otce padlého amerického desátníka.
Voják svému otci telefonicky vyprávěl opakované zážitky s uplatňováním praktiky „bacha bazi“ (hry s chlapci) u spřátelených afghánských policistů i vojáků. Ze své palandy slyšel, jak sexuálně zneužívaní, nezletilí chlapci křičí, ale bylo mu přísně zakázáno jakkoli reagovat. Jednotce bylo vysvětleno, že se jedná o místní kulturní zvyklost, kterou není radno narušovat. Uvedená praktika je mezi Afghánci značně rozšířená.
Jiný svědek, kapitán americké armády, se při pohledu na zneužívaného chlapce připoutaného k posteli rozlítil a pachatele zmlátil. Snad díky tomu nabyl u obyvatel vesnice větší důvěry a bylo mu sděleno, že po vypuzení Talibanu dosadilo afghánské vojsko ještě horší a zpustlejší domorodé velitele. Kapitánův zásah byl žel Bohu spíše výjimečný. Jakou míru ignorance a cynismu vyžaduje cílené, autoritou nařízené přehlížení a tolerování tak odporného konání?
Jedinou odpovědí, kromě zlé vůle, může být pragmatické sledování cíle bez ohledu na zvolené prostředky. Pragmatismus je užitečný nástroj. Dalo by se pochopit, kdyby namísto klopotného a z dnešního pohledu naprosto neúspěšného budování demokratických institucí západní spojenci vsadili na nějakého umírněnějšího monarchu. Ale jsou prostě věci, přes které vlak nejede.
Zkusme si představit film s Johnem Waynem, Humpreym Bogartem nebo třeba Charltonem Hestonem, kde by se hlavní hrdina ve výše popsané situaci amerického desátníka obrátil na druhý bok a ráno si s trýznitelem pokojně poklábosil a společně vykouřili cigaretu. Ne, v době, kdy tito slavní pánové točili své filmy, by americký voják vykopl dveře a pachatelé by mohli mluvit o štěstí, dožili-li by se rána. 
Žel, doba se velmi změnila. Proti primitivním zvyklostem a středověké verzi muslimské víry je naše civilizace schopna postavit demokratickou vizi, které nápadně připomíná pohanské zlaté tele. Demokracii vykastrovanou, zahrnující změkčilost, kdejakou amorálnost, relativizaci všeho včetně pravdy samotné. 
I přes všechno výše vyřčené je součástí našeho společenského systému stále ještě mnoho cenného, co můžeme světu nabídnout. Ale ta polévka je stále řidší a v konfrontaci s vírou v Alláha a místními zvyklostmi evidentně neobstojí.
Díky síle a sofistikovanosti našich zbraní dokážeme nepřítele porazit. Ale k proměnění jeho společnosti sílu nemáme. Jen Bůh ví, co nastane, až Čína a některé další nám kulturně vzdálené země dosáhnou stejné vojenské kapacity. 
Dnešní vývoj v Afghánistánu nelze označit jinak než jako naprostou vojenskou i politickou katastrofu. Ale snad ještě vážnějším problémem je fakt, že se podstatná část americké elity odmítá z evidentního krachu zvolené strategie poučit. A hned v zárodku napadá a odmítá kritiku, která míří k jádru věci.

Zdroj:
https://www.theamericanconservative.com/
https://dennisprager.com/