Tradiční voliči lidové strany jsou na české politické mapě (a teď to opravdu nemyslím nijak pejorativně) takovou velmi zvláštní přírodní rezervací. Tradice spočívala v tom, že (na tomto poli odvedl Jan Šrámek a další lidovečtí politici za první republiky velký kus práce) lidová strana a katolická církev se brali jako jedno a totéž; pro velkou část katolíků bylo nepředstavitelné volit jakoukoliv jinou stranu, to by brali jako zradu evangelia. Přičemž oficiální autorita církve nikdy takový postoj ani neschválila, ani nevyhlásila, uznávala svobodu katolíků volit podle různých politických preferencí, „jen“ dovolovala politické angažmá kněží, a tím jakési rovnítko mezi církví a lidovou stranou nepřímo stvrzovala... My, katolíci, musíme být přece jednotní, jinak se neobhájíme. V politickém ohledu jistě církev potřebuje, a zvlášť v tak bojovně protikřesťanské společnosti, jako je ta naše, nějakou politickou záštitu. Ale o pravdách evangelia se nedá rozhodovat ve volbách. Volební úspěch nějaké křesťanské strany nevede k obrácení těch, kteří křesťanství odmítají; spíše naopak, politické prosazovaní víry vždy vede k pravému opaku; v dějinách vidíme mnoho takových příkladů.
Ale politicky brali případnpou volbnu lidovců i nekatoličtí křesťané: „správný“ člen evangelické církve raději volil národní socialisty nebo kohokoliv, jen ne lidovce – protože volit lidovce se rovnalo volit katolíky, a to by byla přece zrada na čistém evangeliu; zato volit praktické ateisty žádnou zradou na evangeliu nebylo...
Od časů první republiky čas nejen oponou trhnul, čas oponu, řekl bych, na mraky rozcupoval. Pokud by byla dnes lidová strana odkázaná na hlasy praktikujících katolíků nebo aspoň těch, pro něž je katolická víra, i když ji tak úplně nepraktikují, rozhodovacím kritériem, nikdy by se do sněmovny nedostala.
S tím se strana srovnávala celá devadesátá léta a napůl vyřešila i nevyřešila kvadraturu kruhu, jak současně získat nové voliče, pro něž lidovci nebudou jen úzce církevní stranou, a současně neztratit tradiční voliče, kteří mají stále ještě v mysli to šrámkovské rovnítko mezi vírou a volbou lidové strany. Zde odvedl nepředstavitelný kus politické práce lidovecký předseda z těch let Josef Lux. Pod názvem KDU-ČSL se lidová strana udržela, i když s různými peripetiemi, na politické mapě. I díky tomu, že o mnoha věcech, například o potratech, se naučila mlčet, i díky tomu, že rozvinula umění uzavírat nejrůznější koalice. Na ně navazuje dnešní koalice Spolu uzavřená s ODS a TOP 09.
O něčem je třeba mlčet. To velmi dobře chápe předseda ODS Petr Fiala, který o ožehavé agendě mlčet umí – a naprosto to nepochopila předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, která místo aby držela pusu (nic by se nestalo, své vlastní voliče by tím neztratila) výroky o právu na potrat a stejnopohlavní sňatky přispěla k odcizení velké části tradičních lidoveckých voličů, kteří se tak ocitli v těžké volbě: buď se skřípěním zubů akceptovat, že odevzdají hlas koalici, ve které je i politik nejen opačných, ale přímo těch nejhorších názorů – anebo přejít k extremistům. Přitom se, poklud jde o potraty, Markéta Pekarový Adamová vlamuje do dokořán otevřených dveří: možnost jít na potrat u nás přece ženy mají a v žádném stranickém programu dnes nestojí záměr legální a z veřejného zdravotního pojištění hrazený potrat zakázat či zrušit. Křesťanští uchazeči o místo ve sněmovně figurující na kandidátkách zcela nekřesťanských stran, jako je SPD nebo Volný blok, se po výrocích Markéty Pekarové Adamové cítili být na koni – ale nepochybně neprávem: jak by asi Tomio Okamura nebo Flákanec Volný odpověděli na přímou otázku, zda se má zrušit možnost legálního potratu? Myslím, že odpoivěď je na snanadě: jejich názory se ničím neliší od názorů Markéty Pekarové Adamové (a totální většiny naší společnosti) – jen, s ohledm na křesťanské voliče, o tom mlčí...  
Tragikomickou korunu boji o tradiční lidovecké voliče nasadil tonoucí a stébla se chytající předseda ČSSD Jan Hamáček; v domnění, že tito voliči jsou volní a může je získat každý tlučhuba, v závěrečné superdebatě v České televizi děl, že Josef Lux by dnes volil ČSSD…No jistě! Stačí si vzpomenout na urputný boj ČSSD proti církevním restitucím s billboardem, na kterém se hrabivá kněžská ruka sápe na pytel plný peněz – pominu-li jiné excesy sociálnědemokratické politiky. Okamžitě se velmi energicky ozvala vdova po Josefu Luxovi Věra Luxová i čelní lidovečtí politici. Možná se takto rozhodlo o orientaci většiny „šrámkovských“ voličů. Co? Cože? Než s Hamáčkem, tak to už radši s tou nemožnou Pekarovou Adamovou!