Jak se Ježíš vztahoval k lidem? Pro své učedníky byl jistě Mistr a Pán. Sám se nazývá Králem, jehož království není z tohoto světa. Přistupuje k tomu ale nejednou důvěrnější poloha, a určitý vrchol můžeme vidět při Poslední večeři, kdy učedníky nazývá už ne svými služebníky, ale svými přáteli...
Můj Ježíši, vezmi mi srdce polemické – a dej mi srdce milující. Pane, já vím, že křesťanství je náboženství lásky. Že po nás chceš, abychom milovali i své nepřátele. Ale když mě to nedá, slyším-li, že se Ti někdo rouhá, že o Tobě a o Tvé církvi říká vyložené nepravdy, musím mu přece ukázat, že se mýlí, musím mu přece ukázat, jak je blbej, a poučit ho. I když nechce...
V poslední době slýchávám někdy v kostelích: „Ježíš, náš bratr“. Je to taková, řekl bych, móda. Co se tím myslí? Cítím v tom někdy u některých kněží jakoby skrytou snahu snížit Pána Ježíše tak trochu z piedestalu jeho velikosti a božství a více ho představovat jako pouhého člověka – ačkoli jeho božství se výslovně nepopírá, přece tam někdy cítím, dej Bože, abych se mýlil, jakýsi heretický názvuk...
Čínská provincie Čes-ko se vrací k normálnímu životu. A uklízí se. Jihokorejská společnost Samsung kupříkladu dostane velmi zajímavou náhradu za zmařenou reklamu v pražské Evropské třídě, jež musela ustoupit orientální vlajkoslávě na oslavu čínského imperátora. Ale jak je možné, že na přání nějakého papaláše se odstraní zaplacená reklama přes nesouhlas toho, kdo si ji zaplatil?
Opatrně zaháněl vše, co mu tak uškodilo v Ženevě: příliš velké nároky, příliš kategorické výzvy; kult, jejž praktikoval, nebyl příliš vzdálen tomu luteránskému; jaké to mělo důsledky?
Ti lidé nemohou zpět do Turecka, odkud s rizikem života připluli a které je rádo, že se jich zbavilo, a nechtějí – často nemohou – vrátit se do vlasti. „To, co vidíme u Idomeni dnes, to jsou zítřejší džihádisté,“ prohlásil náměstek řeckého ministra vnitra Nikos Toskas. Navíc: kdosi se ještě snaží přilévat oleje do ohně, v táboře se objevily nepodepsané letáky v arabštině, které vyzývaly ke ztečení hranice. Cui bono?
Je čas začít myslet na prezidentské volby, řekla jsem si. Dva roky totiž utečou jako nic a ti, kteří by rádi znovu ovládli tento post, už jistě spřádají plány. Je fakt, že politické dění v poslední době příliš nesleduji. Starám se spíš o děti a excesy prezidenta Zemana mou pozornost příliš neupoutaly. Jenže předvolávání lidí, kteří mávají transparenty a vlajkami nějaké země na policejní stanici, to už je něco jiného. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka...
