Snad každý současník, který nežije zcela odtržen od světa, si chtě nechtě, vědomě či nevědomě vytváří nějaký vztah k islámu – nebo spíš k něčemu, co si pod tímto pojmem představuje. Vždyť jsme zaplaveni tolika zprávami, tolika názory, tolika informacemi, že není možné pojmy jako islám, muslim, islamismus, terorismus přehlédnout. Jistě jste si všimli, že jsem tato čtyři nahodile vybraná slova napsala jen tak vedle sebe, bez ladu a skladu, asi tak, jak je vídáme sedět vedle sebe na řádcích v tištěných a internetových médiích, případně je obdobně za sebou řazená slyšíme z televize a z rádia – a to už poměrně dlouhou dobu a ve stále častějších intervalech. Je dobré všimnout si ještě jedné věci: mým úmyslem nebylo dát jim jakoukoli vnitřní či významovou souvislost. Myslím ale, že lidskému mozku stačí vidět tato slova vedle sebe – a už má tendenci jim jakousi souvislost dávat. No, jsme lehce ovlivnitelní.

V nedávném článku Rakovina
(viz http://sklenenykostel.net.h7.clevernet.cz/index.php/menu-duch/mala-zamysleni/3397-rakovina)
se František Schildberger zmínil o strachu, který v nás vyvolávají mediální zprávy týkající se terorismu. O tom, že žijeme více ve virtuálním světě než v realitě, která je okolo nás. Přesně této tendence jsem si sama u sebe všimla. A taky jsem si všimla, že začínám ujíždět právě na mediálních zprávách. Strach má totiž další zajímavou vlastnost – nejenom že nás ovlivňuje a paralyzuje, nejenom že má velké a šišaté oči, ale navíc jaksi sám o sobě chce být stále víc a víc živen. Stále častěji jsem navštěvovala zpravodajské servery, které mi ještě před několika měsíci nestály ani za jeden klik. Až jsem si řekla: „A proč na ty stránky vlastně chodíš?“ Tak jsem si prostě zakázala mainstreamové zpravodajské weby číst. Když se stane něco opravdu důležitého, stejně se to dozvím od lidí. To ostatní mě nemusí zajímat. Nevěřili byste, o kolik jsem klidnější, vyrovnanější a soustředěnější na svoje vlastní úkoly.

Ale otázka islámu mi nepřestávala vrtat hlavou. Jak to s ním vlastně je? Jedni říkají, že toto náboženství je přímo v rozporu se současným moderním státem, jiní zase, že islám je něco úplně jiného než to, co se prezentuje v médiích. Když dovolíte, svěřím vám svoji myšlenkovou cestu a to, k čemu jsem došla. Možná to pro některé čtenáře nebude nic objevného, těm se tedy omlouvám. Ale pro jiné to může být nový pohled na věc.

Uvažovala jsem takto: je-li islám náboženství, musí mu jít o duchovní rozměr člověka, o vztahování se člověka (a jistě také společnosti) k Bohu. Každé náboženství má svoje vnější pravidla – v tomto případě to je pět pilířů islámu (vyznání víry, rituální modlitba, almužna, půst v ramadánu a pouť do Mekky) a pak všelijaká ta další nařízení, o které se vedou různé spory a tahanice, například zahalování žen a tak dále. Dobře, to teď nechme stranou. Protože v náboženství musí přece být také nějaký vnitřní rozměr. Řekla jsem si tedy: jestliže věřím v jediného milosrdného Boha, který touží po člověku, volá člověka a dává se mu poznat, pak z toho logicky vyplývá, že jestliže nějaký muslim padne na kolena nebo si sedne do mešity anebo třeba pod strom a ponoří se do modlitby, v níž volá k Bohu a hledá jej, pak věřím, že za a) byl to jediný milosrdný Bůh, který mu dal tu milost, že tento člověk vůbec pocítil touhu po Bohu a začal jej hledat, a za b) tento jediný milosrdný Bůh, který dává nalézt těm, kteří hledají, se mu přece musí nějak zjevit. A jestli se tomuto modlícímu se muslimovi nějakým způsobem zjevil a projevil Bůh, kterého znám já (a jaký jiný by mu měl odpovědět na jeho modlitbu, když jiný neexistuje?), pak přece tento upřímně hledající muslim nemůže slyšet nic až tak radikálně odlišného od toho, co v modlitbě slyším já. To dává smysl, no ne?

Takže jsem si já neznalec – stejný neznalec jako asi většina české společnosti – položila otázku, jestli existuje něco jako muslimská mystika či spiritualita, a pokud ano, tak jaká je. Přišlo mi totiž nemožné, že by byla nějak zásadně odlišná od té křesťanské. Pokud je moje křesťanská víra v jediného Boha pravdivá, tak to totiž logicky nejde. A protože nemám prostor na sáhodlouhé studie, jednoduše jsem se zeptala pana Googla. A vypadlo mi například toto:

„Ó má svatosti!
Celým svým já jsem
Objal Tvou lásku.
Odhalil ses mi, až jsem věřil,
Žes v mé duši.
Obrátil jsem své srdce v tom, co je mimo Tebe,
A nic už nevidím,
Než že je mi to cizí – vidím jen,
Že Tys mi blízký.
Zde jsem, v zajetí života
Naprosto odtrženého od Tvé
Důvěrné blízkosti... vytrhni mne, Pane,
K Sobě z mého žaláře!“

No ne, řekla jsem si, tohle by přece klidně mohl napsat třeba sv. Jan od Kříže. A vidíte, napsal to nějaký Husajn Mansúr Al-Halládž. Jak jsem se dál dočetla, v roce 922 ho v Bagdádu popravili jakožto heretika. Měl prý vyslovit větu: „Já jsem Pravda!“ – čímž se dopustil rouhání, protože Pravda je v islámu jedno z Božích jmen. Vzhledem k tomu, že cílem súfismu je dojít plného splynutí s Bohem, lze tento výrok chápat ne jako rouhavé stavění se Bohu na roveň, ale jako pokorné vyjádření rozplynutí vlastního já v Boží skutečnosti, píšou Al-Halládžovi obdivovatelé. Tyto nuance však jeho soudci nerozlišovali, navíc se zřejmě stal nežádoucím i kvůli jiným záležitostem, a tak jej popravili nadmíru ukrutným způsobem. Odsekali mu ruce a nohy a takto zohaveného ho nechali na pranýři do druhého dne. Teprve potom mu sťali hlavu. Prý umíral s úsměvem na rtech. A tak je označován za mučedníka – ne proto, že spáchal sebevražedný atentát, ale proto, že byl popraven, jelikož byl blízko Bohu a zároveň se stal nepohodlným pro mocné tohoto světa. To není křesťanskému světu zas tak cizí příběh, ne? (viz http://sufismus.wz.cz/)

Súfismus je podle Wikipedie mystická forma nebo také duchovní cesta či spiritualita islámu. Je založený na přímém vnímání Boha skrze mystické postupy založené na lásce k Němu. Súfi jde po „cestě“ (taríqa), která byla považována za mezistupeň mezi zákonem (šaría) a osvícením (haqíqa). Geometricky byly tyto vztahy někdy znázorňovány jako kruh (náboženské právo, šaría), jehož poloměry jsou cestami (taríqa) ke středu, jenž tvoří pravda (haqíqa), která je všude a nikde a v metafyzické rovině tvoří taríqu i šaríu. Tak jako kruh má mnoho poloměrů, i cest je mnoho, a tak pod súfismus spadá velké množství skupin a směrů vycházejících ze šíitského i sunnitského islámu, někdy z obou dohromady anebo žádného z nich. Některé směry súfismu se více přidržují islámského učení, jiné svým důrazem na splynutí s Pravdou, která prostupuje všechno a všechny a k níž vede každá cesta, hraničí s hnutím New Age a gnózí.

Při dalším pročítání textů o súfismu mě zaujalo především několik momentů shodných s tím, co znám z křesťanství. Například myšlenka: Nejprve Bůh miloval tebe a pak sis ty zamiloval Boha. To je ale přece argument, který značně relativizuje jakoukoli naši snahu zavděčit se Bohu tím, že zuby nehty dodržujeme jakási pravidla. Možná i proto lidé vyznávající súfismus čas od času zpochybňovali zkostnatělost některých zásad a tím si dělali nepřátele (viz http://www.sufimaster.org/kosp.htm). Lidé, kteří se vydali cestou súfismu, také došli tak daleko, že se obraceli k Bohu čistě z lásky a ne ze strachu z pekla nebo pro naději v ráj. I to je poznání, které nacházíme u křesťanských mystiků. Vnímání Boha je obdobné tomu, co známe. Bůh je Pravda, Láska, je milosrdný, naplňuje touhu v srdcích lidí.

Větší neshody jsem pozorovala v pojetí člověka a cíle jeho bytí. V ničem, co jsem četla, jsem nenašla poukaz na důstojnost lidství v jeho celistvosti, v jednotě duše a těla. Tento moment křesťanské nauky má co do činění s Božím vtělením, to ovšem logicky v islámské mystice chybí. To ale neznamená, že by lidé jdoucí cestou súfismu nebyli otevření druhým. Naopak. Jejich život se často vyznačoval péčí o chudé, nemocné a jinak potřebné. Je ale něco jiného křesťanské pojetí spásy jakožto věčného přebývání v Boží blízkosti, kde člověk zůstává člověkem, a súfijský ideál naprostého splynutí s Bohem, přičemž není jasné, jestli člověk ještě zůstává sám sebou.

Jak jsem se dál dočetla, rozdíl mezi křesťanskou a islámskou mystikou spočívá v tom, že zatímco první se výrazně promítá do oficiální teologie a nauky – mystikové jsou prohlašováni za učitele církve a podobně – druhá je v muslimském světě přijímána ambivalentně. Jak píše Josef Zbořil na blogu ihned.cz, v roce 2012 provedl Pew Research Center průzkum vnímání súfismu jako součásti islámské víry v jednotlivých oblastech islámského světa, přičemž jej za jeho součást považovalo v regionu Jižní Asie 77% muslimů, v regionu Středního Východu a Severní Afriky 50% muslimů, v regionu Jižní a Východní Evropy 32% muslimů, v regionu Jihovýchodní Asie 24% muslimů a v regionu Středí Asie 18% muslimů. (viz http://zboril.blog.ihned.cz/c1-65273810-sufismus-soucast-reseni-ne-problemu-islamskeho-sveta)

Při mém klikání internetem jsem narazila na velmi zajímavý a erudovaný rozhovor s Bronislavem Ostřanským z Orientálního ústavu AV ČR, který doporučuji k přečtení: http://www.cestomila.cz/clanek/1162-bronislav-ostransky-diky-lasce-se-askeze-prerodila-v-sufismus

Tolik moje internetová výprava za islámskou mystikou. Netvrdím, že tyto moje úvahy a hledání jsou odpovědí na problémy současného světa, ale bezpochyby je to alespoň jiný pohled. A ten nyní potřebujeme víc než kdy jindy.