Milý otče,

inspirován korespondencí „papeže úsměvu“ Albina Lucianiho osměluji se psát Vám za práh věčnosti, který jste právě překročil.

Nejprve se vrátím k našemu poslednímu telefonickému hovoru, jenž pro mne nabyl zcela mimořádného významu poté, kdy jsem se dozvěděl, že následujícího dne jste uslyšel onu výzvu: Služebníku dobrý a věrný, vejdi a raduj se u svého Pána (Mat 25,21).

Proč jsme spolu telefonovali? Podnětem byla zpráva v mém mobilu o nepřijatém hovoru. Ozval jsem se Vám, ale ukázalo se, že jste moje číslo zvolil omylem. Přesto jsme byli rádi, že se po dlouhé době slyšíme. Dozvěděl jsem se o Vaší hospitalizaci, avšak – jako vždy – jste byl pln odhodlání pokračovat ve své službě. A já jsem Vám slíbil podporu modlitbou, o což jsem také ihned požádal i své blízké. Když o tom nyní uvažuji, vidím, že ten „omyl“ byl vlastně pro nás výzvou k oné duchovní podpoře – jen jsme nevěděli, že Vás takto doprovázíme na jinou cestu, kterou Vám Pán určil.

Nyní se musím vrátit ke včerejší velké slavnosti v Boru. Ano slavnosti! Neboť čím jiným bylo pozemské loučení s Vámi, jehož se zúčastnili tři biskupové (Holub, Radkovský a Herbst), desítky kněží a jáhnů, rodina, přátelé, oficiální hosté z obou stran státní hranice, stovky věřících a v neposlední řadě ohromný hudební a pěvecký sbor, který předvedl fascinující výkon. A co je zajisté, otče, pro Vás zvláště potěšitelné – přišlo se rozloučit také mnoho těch, kteří nejsou pravidelnými návštěvníky kostela. Vždyť i Vy jste právě jim věnoval vždy velkou pozornost, jako byste už dávno slyšel tak intenzivní výzvy nynějšího Svatého otce Františka.

Právě jsem si, monsignore, přečetl vzpomínku emeritního děkana Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity a našeho společného přítele profesora Lubomíra Mlčocha, která byla zveřejněna na internetových stránkách České biskupské konference, v níž vyzdvihuje Vaši velkou a dlouholetou péči o odkaz tzv. Borských tezí a o šíření nových poznatků sociální nauky Církve. Připomíná zejména Vámi v Boru organizované mezinárodní odborné semináře, z nichž další jste již začal připravovat na rok 2018. (Kéž by toto Vaše dílo nalezlo své pokračovatele.)

S úctou a vděčností myslíme na Vaši nesmírně obětavou a neuvěřitelně rozsáhlou péči o sakrální památky Borska – chrám sv. Mikuláše v Boru, borskou Loretu a všechny ty kostely a kapličky v této oblasti. Bez Vaší péče by byl obraz této krajiny úplně jiný, jak včera v Boru vyzdvihlo mnoho řečníků.

Jak zdůraznil ředitel plzeňské diecézní Charity, jejímž jste byl po dobu třinácti let prezidentem, významným způsobem jste se zde podílel na vybudování a prvních letech jejího rozvoje. A já k tomu mohu připojit i Vaši obětavou mnohaletou duchovní péči v sociálním penzionu Concordia – Josefinum v Nové Vsi u Přimdy, za niž si Vám dovoluji na tomto místě znovu projevit velkou vděčnost.

A tak bychom mohli, otče, pokračovat v laudatiu na Vaši mnoharozměrnou církevní i občanskou angažovanost. - Nezmínil jsem například Vaše dlouholeté vedení tachovského vikariátu, trvalou péči o česko-německé přátelství, ekumenické vztahy, péči o kulturní aktivity (především hudební) a mnoho jiného. Co však je tím nejpodstatnějším: vždy byl Vaší prioritou duchovní základ veškeré činnosti a také ve vnějších aktivitách byly vždy na prvním místě ty duchovní.

Stále vzpomínám na Vaše hluboká – a přitom velmi dobře srozumitelná – kázání, která jste pronášel nejen v přeplněném kostele, například při Borských loretánských slavnostech či jiných poutních a dalších příležitostech, ale i ve všední den pro hrstku posluchačů. Mezi nimiž jsem měl občas příležitost být přítomen.

Dovolte mi, drahý otče, abych se připojil k tak mnohým a poděkoval Vám za všechno, co jste ve svém plodném životě jako věrný Boží služebník vykonal.

Váš Jan

P. S.

Přimlouvejte se, prosím, za nás, kteří zde ještě všelijak na cestě klopýtáme, abychom i my dospěli ke šťastnému konci.