Připraviv převrat se svými přáteli Farelem a Couraudem, vystoupil Kalvín o Velikonocích 1538 v katedrále svatého Petra přes zákaz na kazatelnu, vznesl hlasitý protest proti rozhodnutím rad a oznámil, že se odmítá podávat přijímání rozdělenému, svatokrádežnému, rouhačskému lidu. Exkomunikoval celé město! Hrozbám smrti a náhle taseným mečům navzdory odmítl odvolat své ohromující rozhodnutí. Jen o vlásek nedošlo ke krveprolití...
„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.
„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.
„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“
„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“
„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“
„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi...“
Když čtu ve zpravodajství opět slovní spojení „Náhorní Karabach“, často frekventované v devadesátých létech, nemohu než říct si: „Zlatá Evropa!“ Staré konflikty tu skutečně umírají, zatímco jinde ve světě jenom usínají. Území obklopené ze všech stran Ázerbájdžánem, ale obydlené Armény tvořilo za Sovětského svazu „národnostní okruh“ v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. A nic se nedělo...
Každý o něm ví, že patří mezi zakladatele reformace; vzdělanější křesťan si samozřejmě ještě vybaví radikální nauku o predestinaci... Jinak ale jeho život a teologii prakticky neznáme; na rozdíl od Martina Luthera, jehož život a duchovní i praktické postoje jsme schopni, i když nejsme evangelícï, přece jen nějak interpretovat, zůstává Jean Calvin (Jan Kalvín v české tradici) pro většinu křesťanů hluboko ve stínu. Skleněný kostel přináší v překladu Kristýny Jančíkové několik úryvků z církevních dějin francouzského katolického autora Daniela-Ropse (člena Francouzské akademie), z dílu L’Église de la Renaissance et de la Réforme, věnovaných Janu Kalvínovi: pohled hluboce informovaný, v katolickém stanovisku pevný, ale plný pochopení.
Fejeton už jsem nenapsala dlouho. Minule jsem se tu holedbala, jak je střední věk prima, žádný problém, paráda, pohoda. Ale to zapomínání jmen. Ta doba, než přiřadím další nový obličej k okamžiku, kdy jsem se s jeho nositelem potkala. Udělali mi teď ale radost v naší dětské knihovně. Možná že mysleli spíš na teenagery, že když je plno u počítačů, ať se válejí s komiksem na pohovce, ať! Já si stejně budu dál přát, aby to byla koupě pro unavené rodiče. Představte si tu idylu. Nejmladší dítě zůstalo doma s hlídací slečnou, dvě starší se v knihovně rozběhly k regálům. Holčička si listuje v knížkách s růžovými obaly – o princeznách, chlapec čte Čtyřlístky, maminka (na pohovce) se může nerušeně začíst do biografie Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, kterou si přinesla s sebou....
Před dvaceti lety přiletěla na návštěvu České republiky královna Alžběta II. Náš nejvyšší představitel ji přivítal velmi dojemně s kyticí konvalinek před branou Pražského hradu. Při návštěvě Alžběty II. jsem pociťoval velikou radost, jako kdyby v její přítomnosti plasticky vystoupila naše tisíciletá historie, kterou jsme prožili v monarchii. Přinesla nám pocit důstojnosti a noblesního vzletu k novým hodnotám našich životů. Při současné návštěvě čínského prezidenta pociťuji velikou sklíčenost. Plasticky vystupují období našich dějin, kdy zde život nebyl ani důstojný, ani noblesní a jeho hodnoty nebylo možné nazývat hodnotami...
Vždycky mi totiž připadalo, že církevní rok začíná nikoli Vánoci, nýbrž Velikonoci. Po dramatu všech dramat, které jsme znovu prožili od čtvrtka do neděle, a téměř nahé člověčí člověckosti o Červeném pondělí se člověk dívá se do diáře, jak nejlépe uspořádat veškeré povinnosti všedního dne....
