Dnes se často objevují slova, která vyjadřují touhu: „Snad už brzy uvidíme světlo na konci tunelu...“ Ve vstupní modlitbě mše svaté jsme prosili všemohoucího Boha: „Dej, ať ve světle Kristova vzkříšení vstaneme k novému životu, obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy…“
Posvítíme si na to slovy dvou duchovních otců. Slova svatého Augustina čtu více než třicet roků – převážně v povinné modlitbě duchovních, v modlitbě posvěcení dne (v breviáři ). Ale od té chvíle, kdy jsem loupežníkům promítal film o jeho životě, tak jeho slova vnímám úplně v jiném světle. To platí i o slovech otce Petra Piťhy.
Včera jsme si při obnově křestních slibů uvědomili, že jsme křesťané. Co to znamená podle učitele Církve svatého Augustina, který žil v 5. století? „Každé jméno je vyjádřením nějaké činnosti. Proč říkáš, že jsi křesťan, když ve tvých skutcích není nic křesťanského? Křesťan, to je označení spravedlnosti, dobroty, poctivosti, trpělivosti, čistoty, moudrosti, laskavosti, nevinnosti a zbožnosti. Jak jsi na tom? Křesťan je ten, kdo jím je nejen podle jména, ale i svými skutky. Křesťan je ten, kdo ve všem napodobí a následuje Krista. Křesťan je ten, kdo je svatý, neposkvrněný, poctivý, neporušený, v jehož srdci nemá místo zloba. Jeho srdce je plné dobroty, lásky, kdo nikomu nechce škodit ani ho urazit. Křesťan všem pomáhá. Křesťan podle Kristova příkladu miluje své nepřátele, činí dobro svým odpůrcům. Křesťan se za své pronásledovatele a nepřátele modlí. Kdo je schopen někoho urazit, nebo mu škodí – ten lže, když o sobě říká, že je křesťan. Křesťan je ten, kdo může spravedlivě říct: Žádnému jsem neuškodil a se všemi jsem žil spravedlivě.“
Otec Petr Piťha nás povzbuzuje ve velikonoční promluvě jinými slovy ke stejnému: „Svá předsevzetí nemáme odkládat, protože nezadržitelný chod času vede k tomu, že se čin vykoná pozdě nebo vůbec ne, protože už nemá smysl. Jindy z něho sejde, protože na předsevzetí zapomeneme. Je zapotřebí stavět si vysoké, ano, nedosažitelné cíle, abychom dosahovali těch nejvyšších možných. Není jistě dobré být fanfaron, ale je třeba být o něco víc než realista. Realismus je zde potřebný jen k tomu, abychom nebyli zklamáni neúspěchem. Leží na nás hrobový kámen – desky Zákona. Tíží nás a nejsme s to je unést, protože je to zákon vnější. Jeho zvnitřněním nám začíná naopak dávat pevnost a sílu. Proto čteme už ve Starém zákoně, že Hospodin nám odejme srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Že nám zákon vepíše do srdce. A Kristus pak může prohlásit, že jeho břemeno netíží. Potřebujeme pochopit a přijmout, že je zásadní rozdíl mezi – dodržovat zákon a vyjadřovat, ano, realizovat ho. Tím ho také hlásat a uskutečňovat. Náš život, přátelé, je svědectví o tom, že se přiblížilo Boží království. Je to svědectví o Boží lásce, která je vylita do našich srdcí. Kéž je naše svědectví jasné, skutečné a přesvědčivé. Netřeba při tom slov. Kristus při svém svědectví před Pilátem mlčel.“
Všemohoucí Otče, vyslyš nás, když v Duchu Svatém, společně s apoštoly voláme: „Dej nám více světla víry. Na přímluvu Panny Marie a svatého Josefa. Skrze Krista našeho Pána. Amen.“