Dnešní neděle je dnem, kdy děkujeme za duchovní pastýře a prosíme Boha – dárce všeho dobra – za pastýře, kteří v Kristu a skrze Krista nám slouží na naší cestě do nebe, a za to, aby ti, které si Pán Bůh volá do této služby, šli za tímto voláním. Ovečky dnes budou rozjímat o vlcích a pastýřích.
Mantinely našeho rozjímání jsou dány na jedné straně slovy Pána Ježíše „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ a na straně druhé slovy jednoho kněze svatého života „Pán Bůh dává pastýřů dost“.
Před 25 roky v kněžském semináři bylo pro moravskou církevní provincii 165 bohoslovců a dnes jich je 19. (Někteří jsou na studiích jinde, ale to byli i tenkrát.) Dovedete si představit, co by se dělo, kdyby bylo pro celou Moravu 19 studentů medicíny, 19 studentů práv, 19 studentů ekonomie, stejně tak zedníků, automechaniků a podobně?
U Panny Marie na Vranově u Brna říkal místní farář poutníkům: „Budete mít tolik a takové kněze, které si zde u Matky Boží vyprosíte!“
Prosíme? A jak prosíme? Chceme skutečně duchovní pastýře? Pokud je chceme – jaké? Chceme takové, kteří se budou líbit nám, nebo skutečně pastýře podle vůle Boží?
Několik poznámek o pastýřích a vlcích ze současnosti.
Jeden otec biskup ze Slovenska si včera postěžoval: „Pošlu nadějného, nadaného kněze na studia do zahraničí za haléře posbírané od chudých věřících. Je to velká investice. Někdy to skončí tak, že se už do služby nevrátí. A nevrátí ani haléř z toho, co jsme do něj investovali. A z mnohých se z stanou velmi vzdělaní kritici a odpůrci nauky katolické církve. Jak mám mluvit k ovečkám o spravedlnosti?“
Několik hodin na to jsem četl vyjádření belgického biskupa nadepsané slovy: „Stydím se za svou církev.“
Proč? Protože Církev si dovoluje hřích (do nebe volající) nazývat nemoderně stále hříchem.
Jaké pohoršení vyvolal před několika roky jeden z našich biskupů, když kázal proti tak často i křesťany vyslovovanému přání: „Hlavně to zdravíčko.“ Porovnání péče o život a zdraví duše a těla – současnost mu dává jasně za pravdu, na čem většině z nás skutečně záleží.
Svatý Anselm viděl chlapce, který si hrál s dravcem, kterého měl na provázku – pustil ho na svobodu a pak si ho přitáhl zpátky – a použil to jako příklad pro vysvětlení ďáblovy činnosti vůči člověku, který chce k Bohu. Sv. Lev Veliký: „Ať nás nesvede žádný přelud klamného štěstí. Pošetilý je poutník, který při pohledu na rozkošné louky zapomene jít tam, kam měl namířeno.“
Jedním ze základních předpokladů naplnění touhy po duchovních pastýřích je touha po dětech.
Na lidových misiích v živé farnosti se při setkání s mladými lidmi misionář zeptal děvčat: „Která z vás by chtěla děti?“ – takřka všechny dívky zvedly ruku. – „Která z vás by chtěla víc než dvě děti?“ Zvednuté ruce značně prořídly. „Která z vás by chtěla mít syna knězem?“ – Ani jedna ruka. Kdyby na jejich místě seděly věřící ženy 60 plus, počty by byly jiné – ale ty děti mít už nemohou a vidina vnoučat je často v nedohlednu.
Proto vkládejme svou naději do Boží lásky a do přímluvy pastýřů, kteří jsou s mnohými svými ovečkami už v cíli, tak jak nás to učil umučený kněz – pastýř Ladislav Kubíček v knize O svobodě: „V nebi se žije. Život v nebi je tvůrčí, je to život v plnosti.“
„Pane žní a nepožatých polí, Pane stád a ovcí ztracených, ve všech dobách pastýře si volíš, sám se světu dáváš poznat v nich. Kriste z večeřadla, Kriste z kříže, přijmi dík i prosby za pastýře“ (Kancionál, píseň 843).