V prvním čtení dnešní neděle (Ez 2, 2–5) se nám představuje prorok – Boží muž. Posílá ho Bůh, aby říkal lidem to, co je skutečně důležité. Posílá ho, aby člověka zachránil.
Odpověď žalmu „Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje“ obsahuje, jak člověk má mít na paměti – nade všechno – co mu říká Pán Bůh a řídit se podle toho.
V druhém čtení (Gal 5,1–16) svatý Pavel mluví o ostnu. Nadčasově se jedná o trn, v jeho době to byla dlouhá tyč s kovovým hrotem na pohánění dobytka. Působení obou sice bolí, ale pobízí k činnosti – jsou to slova Boží a slova moudrých lidí, která nás sice bolí, ale vedou k nápravě a věčnému štěstí.
Vrcholem je poučení z evangelia (Mk 6, 1–6), které nám ukazuje, jak lidé, kteří by měli být Pánu Ježíši nejblíž, se mu vzdálí a nakonec ho zavrhnou – a tím ztratí smysl života. Kvůli své vzpurnosti a zatvrzelosti svého srdce se vlastní vinou dostanou do stavu věčného neštěstí – do pekla.
Nádherným a povzbuzujícím příkladem pro boj se zlem a pro život podle Božího slova je dnešní světec – svatý Prokop. Jeho život je ztělesněním dnešního Božího Slova.
Žil na přelomu 10. a 11. století. Historické prameny uvádějí jeho touhu po duchovním životě, také to, že byl ženatý a měl syna Jimrama. Stal se mnichem – benediktinem v Břevnovském klášteře. Sázavská kronika o něm píše: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře.“
Z Břevnova odchází do samoty sázavských lesů, kde v rámci řádového hesla daného sv. Benediktem: „Modli se a pracuj!“ s pomocí dalších mnichů zúrodňuje krajinu a pomáhá ke zušlechtění duší – místních i těch, kteří u něj hledají radu.
Prokopovou zásadou bylo: „Vše pro Boha, pro sebe nic.“ Nejčastější zobrazení svatého Prokopa je, jak oře půdu pluhem, do kterého je zapřažen čert, a v druhé ruce drží kříž. Je pro to více vysvětlení. Ať to bylo, jak bylo, podstatným zůstane, že chce-li člověk konat vše pro Boha, klade-li ho na první místo, může ve službách Bohu, v jeho síle, dokonale přemoci i ďábla.
Po Prokopově smrti, jejíž den předpověděl, se stal zázrak uzdravení nevyléčitelně nemocného. Na jeho přímluvu Bůh stále koná zázraky.
Byl pohřben v Sázavském klášteře, v roce 1588 byly jeho ostatky slavnostně přeneseny do kostela Všech svatých v Praze na Hradčanech, kde jsou dosud.
Velmi zajímavý a poučný je jeden jeho novodobý obraz, který ho představuje jako benediktinského mnicha, který drží v rukou cyrilometodějský kříž s řeckým nápisem: „Ježíš Kristus je vítěz.“ Ano, je vítěz nad silami temna. A kdo je s Ježíšem spojen, ten také zakouší toto pravé vítězství nad lží a smrtí. Kříž je v zobrazení napojen na pluh, který je zaryt do země. Spřežení je divné, démon smrti je vyobrazen jako smrtka s kosou a injekční stříkačkou. Ta symbolizuje vraždy, potraty, eutanázii, sebevraždy. Vedle ní je maskot s kytarou, s vyceněnými tesáky a symbolickým číslem antikrista 666. Na kytaru jsou napojeny čtyři symboly satanismu a vedle je konopí, symbol démona narkomanie. Před smrtkou je v zemi zapuštěný kruh se symboly zvěrokruhu a horoskopických znamení. Vedle je zapřažen čínský drak se symboly jinu a jangu, zastupující východní pohanství. Rovněž je tu lotosový květ symbolizující pseudoduchovní cestu jógy spojenou s hinduismem a s jeho guruy – avatary, kteří pro sebe vyžadují božskou úctu. Vpředu je kozoroh, vodnář a škorpión - symboly spojené s věštěním a magií.
Svatý Prokope, oroduj za nás!