První čtení nám dává zprávu o tom, jakým způsobem přijali Ježíšovi učedníci Ducha Svatého (SK 2, 1–11). V žalmu (Ž 104) jsme prosili o obnovu země skrze Hospodinova Ducha. Ve druhém čtení (Řím 8, 8–17) nás apoštol učí, že jen pod vlivem Ducha Svatého může člověk uvěřit a milovat Pána Ježíše .
Úžasný text sekvence nás poučuje o stálém působení Ducha Svatého v celém našem životě. Evangelium (Jan 20, 19–23) nás vede k poznání, že přijetí Ducha Svatého je mimo jiné podmíněno odpuštěním.
Většina modliteb k Duchu Svatému na první pohled – poslech v nás budí dojem, že musíme donekonečna prosit. Jakoby Bůh – Duch Svatý spal anebo čekal, až míra našich proseb dosáhne požadované míry a potom přijde a dá nám své dary. To jsou velmi často naše mylné představy. A jak je známo, tak člověk velmi snadno uvěří svým představám.
Co je ale pravda? Co je skutečnost hodná naší víry?
Malý příklad ze včerejšího dne pro vysvětlení.
Malá skupinka věřících putovala, tak jako jinou první mariánskou sobotu, z Velkého Meziříčí k Panně Marii do Netína. Je to jeden ze skutků pokání, který přináší na smír za hříchy, které lidé dělají proti Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Jak říká otec zakladatel: „Poutník se modlí nejen ústy, ale také nohama.“ Čím je poutník starší, tím ho víc tento modlitební nástroj bolí, protože – mimo jiné – nese na svých bedrech víc hříchů. Ve dvou třetinách cesty se k dusnu připojily mraky a v dálce bylo vidět, že prší. Jeden z poutníků vyslovil to, na co takřka všichni mysleli: „Stihneme to za sucha?“ Nestihli. Začalo pršet. Bylo to jako v podobenství o deseti pannách. Prozíraví poutníci měli v baťůžku deštníky nebo pláštěnky. Jenom ten poměr z podobenství nebyl dodržen, tam to bylo pět na pět. Ve skupině poutníků prozíraví utrpěli drtivou porážku – co se týká počtu. Ale jak je známo, i o neprozíravé se Pán Bůh vždy postará – možná víc než o prozíravé. A tak jeden manžel přijel pro svou milovanou a naložil další tři. Za chvíli další auto. „Pan kaplan po zpovědi uložil zvláštní pokání – jeďte pro pěší poutníky.“ Potom se vrátil ještě jednou manžel pro další. Někteří poutníci pomoc – nabízený dar – odmítli a s hrdě vztyčenou hlavou došli v dešti do cíle pouti.
Myslím si, že i tak to je v našem životě. Zvlášť ve velkém a důležitém, podobně to probíhá v našem vztahu k Duchu Svatému a jeho darům. Duch Svatý se nám stále dává. Dává se nám v pro nás nepřestavitelné míře. Ale my často odmítáme. Co nás k tomuto odmítání vede? Je to matka všech hříchů – pýcha. Já to zvládnu sám. Já chci být nezávislý. Já to dokážu. Já tě nepotřebuji. Já ti to neodpustím.
Pýcha nás vede k převrácení základního a hlavního přikázání. Děje se to často zakryté falešnou pokorou.
Milosrdný a všemohoucí Bůh nám dává základní pravidlo pro život – Bůh, bližní a potom já, ve své pýše to převracíme: JÁ, potom dlouho nic – nebo jestli vůbec bližní a teprve potom Bůh. A to jen v případě, že nám pořádně teče do bot a my si nevíme rady ani pomoci. A pokud nás Bůh co nejdříve nebo hned nevyslyší a neudělá to, co po něm chceme, tak se s ním rozvedeme – někteří navždy.
Pamatujme a uskutečňujeme ve svém životě: otvírejme se Duchu Svatému a jeho darům, zvláště odpuštění. On nám k tomu dává vše, co je třeba. Přijímejme od našich bližních pomoc, je to mnohdy těžší než sami pomáhat.
Všemohoucí a milosrdný Bože, děkujeme za dary Ducha Svatého. Na přímluvu jeho snoubenky a matky tvého Syna i nás – dej nám schopnost odpuštění dávat a přijímat. Skrze Krista našeho Pána. Amen.