Dnes je Květná neděle.

Pán Ježíš přijíždí do Jeruzaléma na oslátku – a ti samí Jeruzalémané a poutníci, kteří přijeli slavit židovské Velikonoce, titíž, kteří budou ani ne za týden volat k místodržícímu Pilátovi: „Ukřižuj! Ukřižuj!“, mu dnes provolávají slávu a volají: „Hosana, hosana synu Davidovu!“

Nebo to bylo jinak, nebo to byli úplně jiní lidé – a jeruzalémská společnost byla rozdělená a někteří Pána Ježíše vítali – a jiní ho od začátku nenáviděli, takže to nebyli titíž, kdo volali „Hosana“ – a kdo volali „Ukřižuj“?
Ale i v tom případě je to strašná vizitka pro Jeruzalémany – i pro nás, protože my, ve velké většině případů, nejsme jiní. Když dav volal, že chce Ježíšovu smrt – kde byli ti, kteří si jeho smrt nepřáli? Pokud krvežíznivě nevolali i oni a nepodléhali proměnlivým, protikladným náladám davu – kde byli? Kde byli ti, kdo v něm viděli naději Izraele a budoucího židovského krále, jako dva učedníci, kteří šli v nedělním ránu do Emauz a potkali Pána na cestě, ale nepoznali ho? Nikdo z nich se neozval, ani hlásek nezazněl v tehdejším Jeruzalémě na obranu Pána Ježíše na Velký pátek. Evangelický kazatel a zpěvák Svatopluk Karásek v jedné své písni volá: „Vy silní ve víře, / vy v Písmu kovaní, / když bijí pastýře, / kdepak jste schovaní?“

Pánovi učedníci mlčeli někde v úkrytu nebo doma, tak jako – aspoň jediný konkrétní příklad z mnoha možných – až na výjimku skupiny studentů, mlčeli Češi a Slováci, kteří si nepřáli komunistickou diktaturu, v únoru 1948. To není vůbec nevhodná asociace: to je situace, která se v dějinách opakuje stále znova a znova.

To je jedna z horších vlastností lidstva, strach, jeden z nejdůležitějších aktérů dějin.

Na to myslím každý rok na Květnou neděli, kdy se připomíná nejen slavný Pánův vjezd do Jeruzaléma, ale čtou se poprvé i pašije, 14. a 15. kapitola podle svatého Marka.