Začnu básnicky: slunce, když se vydrápe, milimetr po milimetru, pracně nad obzor, v sobě nenese miliony dní, kdy už také vyšlo, není otrávené z denní rutiny, že musí svítit, no, ještě že je pátek...
„Hezký víkend,“ zavolal na mě kolega, když jsme se ráno potkali na chodbě. Asi jsem se zatvářil trochu divně, tak dodal: „Pátek je malá sobota!“
„Pravda,“ souhlasil jsem, „a čtvrtek, to je malý pátek!“ Teď se zas nechápavě zatvářil on.
Rutina. To, co člověka každý den otravuje. To, čemu se člověk brání, co odmítá.
Ale pro toho, kdo někoho – anebo aspoň něco, svoji práci, třeba – miluje, přece žádná rutina neexistuje! A nejlépe je milovat Pána Ježíše Krista, vždyť „vzkříšený Kristus činí z každého dne svátek!“ jak řekl prior Roger Schutz z Taizé.
Že rutina neexistuje? – Ale existuje!
Připadá mi (a mystikové mezi čtenáři Skleněného kostela mající jiné zkušenosti, ať mi prominou), že Pán Bůh nás vede cestou paradoxů, cestou ambivalentností: chodíme rádi do práce, práce nás těší – ale současně otravuje. Když o ni přijdeme, je to to největší neštěstí, ale dokud ji máme, hledíme ji ošidit, jak to jen jde. Úplně stejné je to se vztahem k manželce, no, snad i k dětem. Jistě ke státu – k církvi, vlasti, národu... I k Bohu.
Současně radost i obtíž. Právě to je život.
Dá se to vydržet, ale jen když každý den začínáme znova.
Slunce taky nemá minulost, žádná na něm aspoň není poznat.
Moudří učitelé duchovního života nás učí, že každý den ráno musíme hodit celou svoji minulost do propasti Božího milosrdenství, nechat ji v něm zmizet. Milosrdenství je tvář Boží lásky –  jednou z vlastností lásky je, že na křivdy zapomíná (srov. 1 Kor 13, 5), protože kdyby nezapomínala, nemohla slabého a hříšného tvora milovat...
Protože je ráno, tak všechno začíná znova.