1.

Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, jsou košáry s dřevěnými ploty – a v nich: žádné ovce, nýbrž vlci; místo stád pokojně pobekávajících oveček jen smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků.

Náš Pán Ježíš Kristu nám řekl – a řekl to nám všem, mně i tobě, všem, kdo jsme jeho učedníci – že nás posílá jako ovce mezi vlky (srov. Mat 10, 16).

Představuji si, že do ohrady s vlky někdo vypustí ovce; zkusme si představit, kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, kolik radostí, že se nám dnes podařilo uniknout před vlčími zuby, ale co bude zítra? Jaký to je život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale přece se musí taky někdy napást, vlci si hlídají nejlepší trávu...

My, kdo jsme žili víru v komunistické diktatuře, víme, co to znamená být jako ovce mezi vlky; ve vzpomínkovém optimismu na to zapomínáme, ale byla to hrůza i v letech, kdy se hned nezavíralo. Učitelka na venkovské škole to měla domluvené s knězem: přicházela na mši svatou pozdě, aby ji nikdo neviděl, z bočního vchodu vystoupala na kůr, a tam prožívala mši svatou dostatečně daleko od zábradlí, aby nebyla vidět, ani kdyby se někdo z věřících ohlédl dozadu na kůr; po mši svaté, až všichni odešli a kostel se zamkl, kněz jí podal svaté přijímání – a ona zas tajně odešla. Známý dirigent jezdil každou neděli desítky kilometrů, vždy jiným směrem, do jiného kostelíka, kde ho, jak doufal, nikdo neznal. Poslouchali jsme přednášky o ateismu a mlčeli jsme při nich. Za prokázanou účast na mši svaté se na prestižních fakultách vyhazovalo ze studia. Ještě v osmdesátých letech byl v Bratislavě k smrti ubit kněz a aktivní student hozen do Macochy. Za jedinou mši svatou slouženou bez souhlasu státu mohl být kněz odsouzen do vězení k nepodmíněnému trestu.

2.

Náš Pán Ježíš Kristus nás také varoval před vlky převlečenými za ovce (srov. Mat 7, 15).

Ale nejsme někdy – my všichni, kdo se považujeme za křesťany – naopak ovce v rouše vlčím?

Dnes máme svobodu náboženství. Ale stále nebo už zase existují prostředí, kde je člověk veřejně žijící svou víru jak ovce mezi vlky. Ač podle ústavy jsou nám naši nevěřící spoluobčané rovni, existují místa a pozice, kam se věřící nemá šanci dostat.

Ovšem vlci jsou tolerantní: stačí jim, alespoň zatím, když vyjádříme od své víry mírnou distanc, řekneme pár sprostých vtipů. Nikdo nechce být za zaostalého blbce!

Tak třeba stačí, když řekneme, že „přece nejsme prudérní“. (Vzpomínám si na jednu kolegyni, jak se divila, když jsem jí řekl: „Ale ano, já jsem přece prudérní!“)

Stačí dnes, když si alespoň občas přetáhneme přes hlavu vlčí kůži.