Pomalu se vrací i do mainstreamového diskursu, že se šestadvacátému prosinci říká „na Štěpána“, „Štěpán“ – koneckonců je to stokrát lepší, než říkat to šílené „Druhý svátek vánoční“! Koho to vůbec poprvé napadlo, číslovat svátky – a ještě to takto psát do kalendářů?! Ještě Červené pondělí měli nazvat „Druhý svátek velikonoční“! Ale o to tolik nešlo, cílem samozřejmě bylo, aby se nemuselo říkat Boží hod – natož slavnost Narození Páně či jiné liturgické označení...
V letech svého mladistvého radikalismu jsem se pozastavoval nad tím, když se říkalo „na Štěpána“: to je přece špatně, když jméno velkého světce a svědka, jehož tvář byla jako tvář anděla, se změní v pouhé časové označení. „Přijdete k nám na Štěpána na krocana?“ ptala se známá mých rodičů (jinak zbožná a vynikající paní). Tak na Štěpána, nebo na krocana? říkal jsem si.
Náš dobrý lid ve starých časech s tím ovšem žádný problém neměl: s klidem zapojil svatého Štěpána do svých způsobů a zvyků. „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?“ Myslím, že každý přitom v těch starých časech věděl, kdo je svatý Štěpán, a snad nikomu ani nezůstala utajena ta hluboká symbolika liturgického faktu, že si svatého jáhna Štěpána, prvního člověka, který prolil svou krev pro Krista, připomínáme nikoli první den po Božím hodu velikonočním, nýbrž první den po Božím hodu vánočním: ještě v atmosféře jesliček a pastýřů a něhy. Že Pán Ježíš nepřinesl na svět „automaticky“ mír a pohodu – ale povolání k míru, úkol k míru, a to stojí oběti.