Moje babička má to nejkrásnější možné jméno a tu nejúžasnější možnou patronku – Pannu Marii a musím říci, že podobně jako Panna Maria je moje babička skromná, tichá, pokorná a tím nejsprávnějším způsobem zbožná. Podobně jako Panna Maria dokázala v životě Bohu říkat FIAT – STAŇ SE a podobně jako Panna Maria také v životě trpěla. Jako dítěti jí zemřel tatínek, jako mladé ženě jí zemřela maminka a narodila se jí dcera s Downovým syndromem, o kterou se celý život s láskou starala.

Babička mi dávala příklad svým životem, který pevně stál na základech Desatera a byl prodchnutý vírou a důvěrou v Boha a hlavně láskou k Němu a také láskou k lidem. Babička se vymykala naturelu svého rodného slováckého kraje – nikoho nikdy nepomluvila, hovořila málo, spíše naslouchala, a pokud něco řekla, byla to slova hezká, laskavá a povzbudivá. To první dědictví, které mi babička dala, byl tedy příklad jejího života, který mi připadá jako úžasné duchovní umělecké dílo.

To druhé dědictví babičky byly její modlitby. Zejména modlitba svatého růžence. Babička mě provázela modlitbou, když jsem měla zkoušky ve škole i v životě a vyprošovala mi hojné milosti, požehnání a také zdraví. Myslím, že bez babiččiny modlitby by můj život vypadal hodně jinak – hůř.

Babička je ten nejúžasnější a nejsvatější člověk, kterého jsem v životě poznala. Nyní bohužel leží v těžkém zdravotním stavu v léčebně následné péče a tak si kříž nese celým životem od začátku až do konce. Ať jí Pán dává sílu a v okamžiku smrti ať ji přenese ve své náruči do nebeské slávy, blaženosti a radosti.