Známe to ještě z časů před pandemií: otevřené okno v přízemí, kde se dá koupit drobné občerstvení, jenom něco do ruky, co můžeme sníst a vypít v chůzi bez příboru a nádobí. Kupující nemusí dovnitř do obchodu a prodávající nemusí stavět stánek: takzvané hladové okénko, jak to pojmenovala lidová tvořivost, nezabírá tolik veřejného prostranství. Je dostupné z chodníku nebo na nádraží z perónu. Poskytuje první pomoc při akutním hladu, když máme daleko domů nebo nemáme čas sedět v jídelně. A díky své stavební dispozici může fungovat i teď v době nákazy, když jsou restaurace zavřené.

Můj křestní patron taky zažil mor, i když jiné značky než Covid-19. Bylo to roku 1576 v Miláně. Mnoho církevních funkcionářů opustilo město, ale zůstal ten nejvyšší – kardinál Carlo Borromeo. Staral se o nemocné. Nejen že rozdal ze svého paláce koberce na pokrývky a žil o chlebě a vodě, ale k tomu všemu ještě stoupal po žebříku do pater domů a podával umírajícím svaté přijímání. Osobně: jenom ten žebřík mu nosil sluha. Okna a dveře v přízemí byly zabarikádované, ale kardinál se nedal odradit.

Později byl prohlášen za svatého a zaujal stálé místo na morových sloupech: nahoře je vždycky Panna Maria, hned pod ní v rozích čtyři patroni proti moru a jeden z nich má kardinálský klobouk a nápadně dlouhý nos.

Na to všechno myslím, když teď nemůžeme do kostelů a k přijímání, a představuju si – fantazii se meze nekladou – nebo spíš sním, jak by to bylo krásné, kdyby se něco takového dělo i u nás. Čestné slovo, že tím nevyzývám, aby kněží obcházeli byty všech farníků a v kostele či na faře fungovalo okénko, kterým by se podávala eucharistie, samozřejmě s dodržením bezpečnostních předpisů. Je to jenom krásný sen, ne vážně míněný návrh, ale všechny sny nejsou zbytečné a tady ten můj by mohl posloužit k zpytování svědomí.
Jak silně cítíme, že nám svaté přijímání chybí? A jak jsme si ho vážili, když nám nechybělo? Přistupovali jsme k němu vždycky v dobré duchovní kondici, nebo někdy spíš proto, že tam šli všichni? A na co jsme mysleli v tom dvojstupu cestou k oltáři a pak při návratu do lavice? Jak jsme zvládali velkou potřebu pozdravit přitom známého a sdělit mu své novinky? A když teď máme tak velký eucharistický půst: jak jsme dodržovali ten minimální hodinový, který předpisuje církev?

Doufám, že ten velký půst šťastně skončí a církev při něm nevyhladoví. Máme duchovní svaté přijímání: můžeme si zřídit hladové okénko na své duši.

Svatý Karle Boromejský, ochránce proti moru a dobrý příklade kněží i laiků, oroduj za nás!