1.
Víra v život věčný je do nás hluboce vepsána Stvořitelem: a když ji odmítneme v její skutečné, reálné, to jest náboženské podobě, „vrazí se“ nám do nějaké podoby jiné, podivné, zrůdné, zpotvořené. Z toho plyne hluboké přesvědčení všech nekřesťanů okolo nás o jejich vlastní fyzické nesmrtelnosti; přesvědčení ovšem ne teoretické, zato o to víc faktické: všude se žije – a někdy se tak chováme pod vlivem okolního světa i my, křesťané – jako by se nikdy nemělo umřít (a když, tak někdy hodně daleko v budoucnosti – a to je podobné jako nikdy).
Proto vize možné blízké smrti, kterou přinesl koronavirus, lidi tak vyděsila.

2.
„V domě mého Otce je mnoho příbytků,“ říká Pán Ježíš, když vstupuje na nebesa, a dodává: „Jdu, abych vám připravil místo“ (J 14, 2).
Jak asi vypadala taková příprava místa, co bylo ještě třeba udělat, abychom tam mohli přijít? Nevíme.
Ale víme, že z těch snad až sto miliard lidí, kteří se od počátku světa na zemi narodili, jich jistě již mnoho obývá příbytky, které nám připravil Pán Ježíš. V domě jeho Otce je skutečně mnoho příbytků – a těšíme se na ně.
Křesťanství nehýří barvitými, smyslově názornými popisy posmrtného ráje, který čeká věřící. O to je biblický příslib věčného života lákavější: vždyť co by nám mohly dát sebekrásnější zahrady s nádherným ovocem (o ženách ani nemluvě), když pořád by to byly prostě jen zahrady a ovoce (a děvčata)? Člověk přece tuší, že pokud by něco mělo být gejzírem skutečného, pravého, věčného a ničím nerušeného štěstí, muselo by to být něco zcela mimo jakékoliv představy o přednostech a možnostech tohoto světa: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2, 9), říká Písmo svaté.

3.
Když se Pán vrátil z této země k svému Otci, byl před zraky apoštolů vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel (srov. Sk 1, 9); šlo o svého druhu podobenství, obraz: vertikála, která vede od nás k Bohu, není vertikála v geometrickém smyslu slova, byl vzat vzhůru, ale stejně mohl být vzat kterýmkoli jiným směrem… Ovšem směr k oblakům je nejhezčí a nejlépe se k našim představám hodí.

4.
„A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (J 14, 3).
Apoštolové měli přesvědčení, že opětovný příchod Pána Ježíše bude brzy, že nezemřou, ale Pán si je z této země vezme. Ale nestalo se tak. A my už víme, že mezi zaslíbením a uskutečněním druhého příchodu Páně uplynuly tisíce let. Ale nevíme, kolik let to bude přesně. I nám patří Ježíšova slova při nanebevstoupení: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“ (Sk 1, 7).
Bůh dává vždycky víc, než čekáme.