Malá zamyšlení

Staral se o nemocné. Nejen že rozdal ze svého paláce koberce na pokrývky a žil o chlebě a vodě, ale k tomu všemu ještě stoupal po žebříku do pater domů a podával umírajícím svaté přijímání. Později byl prohlášen za svatého a zaujal místo na morových sloupech: nahoře je Panna Maria, pod ní v rozích čtyři patroni proti moru, jeden má kardinálský klobouk a nápadně dlouhý nos...

V životě každého člověka je řada výhybek, které nasměrují jeho další osudy. Žádný vliv jsem neměl na to, že se můj prapradědeček s praprababičkou před sto padesáti lety po svatbě přestěhovali z rodného Plzeňska do Králova Pole... Ale na nejdůležitějších výhybkách jsem já sám stál v době vysokoškolského studia a krátce po něm. Ať šlo o přijetí na obor, do kterého přijímali každého pátého, nebo opakované hledání místa po absolutoriu před listopadem 1989...

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu zavedla pozdravení pokoje, mezi námi laiky v lavicích v kostele nikoli ve formě stisku rukou – sice jsme si na to už dávno zvykli, ale ještě jsme to stále nepřijali. Už na základní škole nás učili, že když někomu podáváme ruku, máme se mu podívat do očí a svou ruku nenechat jenom ležet v cizí ruce, ale lehce, ne přehnaně stisknout... 

Přešli jsme s pomocí Boží do nového církevního roku. Slavíme dobu adventní čili přípravnou na příchod Páně. Proto i církev zapovídá všecky hlučné zábavy, jakož i svatebné veselí. Příprava k příchodu Páně se má dít v tichém rozjímání a v pobožnosti. Vlastně celý náš život je přípravou na příchod Páně, jenž nám, jak jsme nedávno pravili, nastane smrtí jednoho každého z nás. Jakmile kdo z nás zemře, již mu nastal příchod před Ježíše Krista, jakožto soudce.