V Bibli a zvlášť v Novém zákonu můžeme vysledovat mnoho poloh, jak se Bůh k lidem vztahuje. Ve Starém zákonu se uvádí, že pokud bychom se bez přípravy setkali s Bohem tváří v tvář, zemřeli bychom; Mojžíš má z tohoto následku strach. Ani Ježíš to výslovně nepopřel. Způsob, jak Bůh překlenuje propast mezi sebou a člověkem, někdo charakterizoval takto: Bůh se stává maličkým, aby se nám mohl darovat. Tedy z vlastního rozhodnutí sám sebe ponižuje, a toto ponížení je realizované v Ježíši Kristu, ve spojení božství s lidstvím. Samotné Vtělení je velkým ponížením, kdy Ježíš na sebe vzal také lidskou přirozenost a žil řadu let skromný, ale důstojný lidský život se všemi jeho obtížemi a omezeními.
Jak se Ježíš vztahoval k lidem? Pro své učedníky byl jistě Mistr a Pán, mnohokrát to sám potvrzuje. Sám se nazývá Králem, jehož království není z tohoto světa (Jan 18, 36). Přistupuje k tomu ale nejednou důvěrnější poloha, a určitý vrchol můžeme vidět při Poslední večeři, kdy učedníky nazývá už ne svými služebníky, ale svými přáteli (Jan 15, 15). Lze to vidět i tak, že je kousek pozvedá a sám se snižuje, aniž by tím popíral svou velikost.
Bohatou tradici má v Bibli přirovnání vztahu Boha a člověka ke vztahu snoubeneckému či manželskému, k manželské smlouvě. Ve Starém zákonu je to časté téma, včetně přirovnání nevěrnosti Izraele vůči Bohu k manželské nevěře. Píseň písní není v kánonu omylem a mystikové tomuto dobře rozuměli.
Ani Nový zákon nezůstává pozadu. V Janovi 3, 28n Jan Křtitel říká: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. Marek 2, 18-20: Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. 2. Korintským 11, 2: Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. Je zřejmé, že i tento druh vztahu nám Bůh už od starozákonních dob nabízí. Doplňuji citací z Duchovního deníku Gabriely Bossis On a já, z něhož výběr u nás vyšel loni. K datu 4. května 1940 čteme: Uvědom si, že pro tebe budu tím, čím mne chceš mít. Budeš-li se ke mně chovat jen jako k cizinci, budu pouze soudcem. Budeš-li ke mně mít důvěru, budu tvým Spasitelem. Budeš-li žít v mé lásce, budu tvým milujícím Ženichem, Bytím tvého bytí.
Další rovinu vidíme v Ježíšově umývání nohou učedníkům na Zelený čtvrtek. Bůh a člověk se sklání ve svém ponížení o další příčku a slouží svým učedníkům jako otrok a zanedlouho na sebe bere hříchy celého světa a sestupuje až na úplné dno. Přijetí této roviny je pro nás nezbytné. Nelze říct „dám se trochu do pořádku a pak přijdu“, ale je potřebné přijít v daném stavu, i když třeba nitro křičí spolu s Petrem „Odejdi ode mne, Pane, protože jsem člověk hříšný“ (Luk 5, 8), nebo „Umývat nohy mi nebudeš!“ (Jan 13, 8). Z evangelií víme, že pro Boha je jednou z největších radostí, pokud tento jeho dar tryskající z extrémní poníženosti přijmeme; touto radostí nás chce také naplnit a v případě potřeby nám dá trochu nahlédnout, o co u nás šlo. Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl (Jan 13, 8).
Kristova velikost tkví z velké části v tomto procesu postupného ponížení se. Kdo se ponižuje, bude povýšen. Filipským 2,6-9: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.
Toto ponížení asi nebyl jen jednorázový akt či proces v minulosti, ale v některých aspektech nejspíš přetrvává dodnes; například v Eucharistii. A ještě citace z deníku Gabriely Bossis, 20. února 1940: Nikdy tě nenapadlo, že člověka respektuji? Respektuji jeho vůli. Čekám na jeho lásku. Ale nenutím ho… Dávám mu všechno, co potřebuje, ale čekám jeho vděčnost. Jsem u něj, neviditelný, tichý, jako žebrák, který čeká na almužnu… Je třeba, abyste udělali první krok… Ale s jakou radostí pak já udělám ty další! Samozřejmě, uvažujeme-li o Ježíšovi jako o žebrákovi, je obzvláštně nutné respektovat celkový kontext. V Bibli tento motiv nenajdeme, ale je logicky slučitelný se situací Stojím u dveří a klepu. Jak se asi cítí Bůh, který nás zve k bohatě prostřenému stolu, ale my kolikrát zaujatí vším možným občas bez valného zájmu něco lehce uždibneme?
Bůh se nám nabízí ve všech uvedených rovinách a tento výčet jistě není konečný. Je na nás, jak zareagujeme.
Pod zdánlivě klidným povrchem pouček katechismu, liturgie, svátostí, textu Bible se skrývají nezměrné hlubiny. Hlubiny našeho Boha i hlubiny naše. Ale milost poznání Boha je otevřena každému, bez ní by mnohé z evangelia zůstalo nesrozumitelné. Jen milostí Ducha je možné říci: Ježíš je Pán (srov. 1 Kor 12, 3).