„Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus,“ říká nám svatý Pavel. Máme být jako Ježíš, ve všem se mu podobat, ve všem být jako on.
Jak?
Máme učinit první krok, nechat si narůst vousy, nestříhat vlasy a pořídit si bílé šaty po kotníky a červený přehoz přes ramena? Máme opustit své zaměstnání a chodit se skupinou přátel po krajině?
Je nám jasné, že toto ne, že máme následovat Ježíše způsobem, který odpovídá našemu postavení, naší situaci a naší době.
Máme se ptát, jak by Ježíš žil a co by dělal dnes, v Evropě 21. století.
Jakým by jezdil autem? Ve své době byl tesařem, protože toto povolání se dědilo v jeho rodině. Jaké povolání by měl, kdyby žil dnes? Podle čeho by je vybíral? Která z dnešních povolání by zcela určitě nezastával?
Máme se na to ptát, máme všechna tato rozhodnutí činit s Ježíšem, to je nám, pokud jsme aktivní křesťané, rovněž tak jasné.
Ale jaký je první krok? Jak se máme ptát Ježíše?
Když zůstaneme u toho, co je nám jasné, tak jasné je, že se ho nemůžeme zeptat stejně snadno, jako se můžeme zeptat lidí okolo nás, svého rodiče, svého faráře, svého nadřízeného. Boží vůle je tajemná, může být překvapivá, nepoznáme ji hned. Jeho vůle se musí HLEDAT.
Pokud si vůbec připustíme, že máme hledat Boží vůli, vykonali jsme první zásadní krok.
Druhým logickým krokem je otázka, jak máme hledat Boží vůli.
I zde víme, že Boží vůli poznáváme z Bible, Boží vůli poznáváme v nauce církve, Boží vůli můžeme slyšet ve svém svědomí a případně i v mimořádném vnuknutí nebo zjevení.
Zdá se tedy, že cesty jsou jasné, jenže z praxe víme, že jasné nejsou.
Bible? Nejen každá denominace, ale i každý člověk čte v Bibli něco jiného.
Církev? Kolikrát jsme zažili, že nějaký kněz nám kladl na srdce pravý opak toho, co zdůrazňoval jiný kněz! I různé církevní dokumenty téže církve si dokážou navzájem odporovat.
Svědomí? Je něco nejistějšího než naše vlastní svědomí?
O spolehlivosti vnuknutí a zjevení už ani nemluvě.
Kam máme tedy jít? Jaká je další cesta?
Jasná jsou Boží PŘIKÁZÁNÍ. Ať čte kdo Bibli jakkoliv, nikdo z ní nevyčetl, že je lepší krást než nekrást, nikdo z ní nevyčetl, že je lepší vyspat se ženou někoho jiného než se s ní nevyspat, že je lepší svého konkurenta zabít než ho nezabít.
A jasné je i to, že největší přikázání je přikázání lásky.
Další krok tedy je uvědomit si a přijmout, že máme MILOVAT.
Ale jak? Co je to milovat? Jak se to dělá?
Naše přirozenost nám zde poradí jen, jsme-li mladí a jedná-li se o lásku k opačnému pohlaví. Ale kolik je i zde nejasnosti a nejistoty!
Pokud jde o lásku k bližnímu, první krok je NEŠKODIT. Neudělat nikomu vědomě nic zlého. Zde nemusíme vůbec nikdy váhat, který krok odpovídá naší zvolené cestě a který ne. Brzy si uvědomíme, vydáme-li se po této cestě, jak je ve skutečnosti obtížná jak jsme zvyklí vykonávat drobné „tresty“ a pomsty vůči lidem kolem sebe, jak se je snažíme proti jejich vůli měnit, jak přirozené jsou pro nás větší i drobné podrazy vůči lidem, které vnímáme jako své konkurenty v různých záležitostech a situacích.
A další krok poté, co se odnaučíme škodit, nám poradí velký světec 20. století papež Jan XXIII. On nás naučí lásce k bližním: každé ráno se kromě jiného modlil, aby byl dnes příjemný ke všem lidem, které potká, aby nebyl jako morous, ale byl mile srdečný a aby nikoho nenapravoval, jenom sám sebe.
To stačí, prozatím.