„Další vyšetření?“ Bjorn Eklund svraští čelo.

„Jen pár dní. Ta ženská dělá problémy, musíme ukázat snahu … a taky něco najít,“ odvětí Sarah Bierkeová, psycholožka.

„Dobrá,“ zazní rezignovaně. „Ale ten nejmenší nikam nepojede. Jonas a Sebastian se s ním ještě úplně nesžili.“

„Chce to čas. Jsou to výborní pěstouni. Myslím, že věci neuškodí, když pojede taky."

„Jenže ten kluk má plnou hlavu těch jejich nesmyslů. Maminka a tatínek, draci a princezny. Taky dost brečí.“

„Jonas se Sebastianem jsou jemní chlapi, ukázkový pár. Kluk to brzy pochopí.“

„Nejede a basta!“ vrtí Bjorn hlavou. „Nebude mi tu poroučet, ta naturalizovaná Američanka,“ dodá v duchu pro sebe.

O měsíc později. Druhá hodina ranní. O příď letadlové lodi USS Ronald Reagan se tříští chladné vlny Severního moře. Trup obtéká všudypřítomná mlha. Lopatky prvního ze dvou vrtulníků Black Hawk řežou mrazivý vzduch. Loď tone ve tmě. Absolutní utajení! Hluboce zvrásněné pobřeží. Každý z vrtulníků nabírá svůj směr. „Good luck,“ signalizuje nenápadným pohybem stroje velitel letky.

Alesund. Diagnostické centrum. Pod oknem, ze kterého byla před okamžikem odstraněna mříž, se krčí tři postavy.

„Tady jsou,“ šeptá ženský hlas. „Bianco, ty první. A potom Steve.“ Dvě postavy odvádí děti.

„Všechno jsem jim vysvětlila, poslechnou vás,“ šeptá Sarah.

„Teď vy, doktorko!“

„Ještě jsem tu neskončila,“ odvětí po krátkém zaváhání doktorka.

„Mám své rozkazy.“

„Vyřiďte panu kapitánovi, že já jeho velení nepodléhám,“ pronáší již s úsměvem Sarah a ohleduplně zavírá okno. Sleduje muže, jak odcházejí. To, co v uplynulých týdnech viděla a slyšela, jí nedává spát. Ne, tady rozhodně neskončila.

Dvě hodiny třicet. Osamocený dům nad ústím fjordu. Robusní SUV zaparkované před vchodem. Tmavá okna. Gumová podrážka sklouzne po štěrkovém chodníčku. Ticho.

Okno do přístavku má uvolněnou zástrčku, spojovací dveře někdo nezajistil!

Sebastien Foss se opět probudil. Pokolikáté už!

„Za to můžou ty prokletý Jonasovy fazole! Kdy už konečně opraví ten záchod nahoře,“ lamentuje cestou ze schodů. V obývacím pokoji zachytí pohyb. Trhne sebou právě v okamžiku, kdy pevná ruka v rukavici zakryje jeho ústa.

Vrtulník nabírá výšku. Zpola omámený Sebastien vrávorá do schodů. „Jonasi!“

Z ložnice vychází urostlý, pětatřicetiletý muž. „Komando, ukradli kluka!“ vyrazí Sebastien a těžce dosedne na schod.

Jonas rozsvěcí a vybíhá z domu. Auto má otevřené dveře a pod palubní deskou trčí dráty.

Sebastien stojí ve dveřích: „Zničili mi mobil, kde máš ten svůj?“

Jonas spěchá do kuchyně. Na poličce? I ten našli.

Sebastien začíná běsnit. Jonas, jako už mnohokrát předtím, dělá, že neslyší.

„Možná to pro Samuela bude tak lepší,“ bleskne mu hlavou myšlenka. Rychle ji zapudí. Takové věci ho přece napadat nesmějí.

Jedenáctiletá Bianca, desetiletý Steve a šestiletý Samuel. Paluba se lehce kymácí, loď nabírá rychlost. Uniformy, vojáci, kov, hučení moře.

„Tak jsme na místě,“ říká s úsměvem seržantka doprovázející děti. Kajuta, dveře se otevírají. Táta, maminka. „Nesmím, nesmím se probudit,“ šeptá si Samuel.

Oslo. Sekretariát ministryně zahraničních věcí.

„Takhle jsem ji ještě nevidět,“ šeptá tajemník sekretářce Julii.

„Vrátila se od premiéra. Přiměla ho, aby osobně zavolal jejich prezidenta. Víš, co ona dovede!“

„Zapněte televizi!“ ozve se ze dveří ministerské kanceláře.

Mimořádná tisková konference.

„Dnes v noci, na můj přímý rozkaz, osvobodila výsadková jednotka námořnictva Spojených států tři nezletilé americké občany a navrátila je jejich rodičům.“

„Pane prezidente, prý se s vámi v dané věci spojil norský premiér. Můžete nám říci, co jste mu řekl?“

Prezident po odmlce, dávaje svým slovům vážnosti: „Řekl jsem panu premiérovi, že žádné zemi, byť by byla naší spojencem, nedovolíme, aby zasahovala do práv amerických občanů. Rázně jsem odmítl slova o únosu a vměšování. Prostě jsme Norům vzali ty, kteří jim nikdy nepatřili!“

Píše se březen 2020. Demokraté šílí. Volební rok je v plném proudu.

Inspirováno utrpením mnoha rodin, které se v uplynulých letech přistěhovaly do Norska.