Vzpomínám na Velikonoce, které jsem před lety strávila v klášteře u Milosrdných sester svatého Kříže. Všechno tam mělo své místo a čas. Modlitba, práce, úklid, pečení na svátky, procházka. Nikde ani smítko, ticho a klid. Spousta času k rozjímání. Když někdo letos mluvil o tichých dnech Velkém pátku a Bílé sobotě, musela jsem se pousmát. Naše tři děti v době opatření proti koronaviru, týdny spolu od rána do večera, Velikonoce nevelikonoce pořád dělají stejný rambajz. Je potřeba být ve střehu, stále běží mnoho činností najednou, ruch utichá jen na pár nočních hodin.
Dům se nám proměnil v kanceláře, učebny a studovny. Někdy sebou musím hodit, abych ráno stihla část povinností do práce a pak uvařila a servírovala oběd mezi dvěma výukovými bloky on-line. Tak se totiž učí nejstarší syn. Signál Wi-Fi je nejsilnější v pokoji propojeném s kuchyní, a když se začíná brzy dopoledne, musí si mladší sourozenci dávat pozor, aby před webkamerou neproběhli v pyžamu. Skrze videokonferenci se nám domů nahrne přes dvacet štěbetajících primánů, kteří si dobu, kdy čekají na hodinu matematiky, krátí konverzací i pouštěním písniček. Pak si synek splaší učebnici, pracovní sešit, penál a pravítka, nasadí si sluchátka a je konečně klid.
Jinak nouzový stav zvládáme docela dobře. Středy bývají krizové (jako na lyžáku, kritický třetí den), to se u nás všechno dohromady hůř kombinuje a dost se křičí. Pak se rovnováha zase vrací. Zásadní je udržet v rámci možností řád. Zachovat malé domácí rituály, nerezignovat na rytmus všedních týdnů a víkendů, na výjimečnost nedělí a svátků, i když jsou kostely zavřené.
Jak plynul čas svatého týdne, objevovali jsme vedle televizních a rozhlasových přenosů i webové stránky a YouTube kanály rozmanitých českých a moravských farností. V našem nejbližším okolí se zatím živě vysílá samozřejmě z pražských kostelů a pak z Mnichovic. Je tu ovšem ta pěkná možnost podívat se do míst našim srdcím blízkých. Nad přehledem na serveru mseonline.cz se rozhodujeme: Beskydy? Brno? Ne vždy je snadné se připojit, někdy schází obraz nebo se přenos seká. Na Zelený čtvrtek proto virtuálně zavítáme do farní kaple v Chrudimi (je to kousek od rodiště mého muže). Na Květnou neděli jsme nestihli žehnání ratolestí v televizním přenosu, a tak nám kočičky posvětil kamarád kněz v bohoslužbě, kterou vysílal před Facebook.
Pročítám webové stránky blízkých i vzdálených farností. Čekám oslovení, povzbuzení, hřejivé slovo kněze pro farníky. A skutečně, někdy otcové i tímto způsobem udržují komunikaci se svými ovečkami. V živých farnostech najdeme příspěvky věřících, fotky, odkazy. Evangelíci dokonce seniorům roznášejí tištěné podklady k bohoslužbám, když se k nim přes internet nedostanou. Někde ale jako by se duchovní schovali.
Potěšily mne naše katechetky. S dětmi si zavolaly a například skupina dvanáctiletých se schází přes Whats App. Ten kontakt je myslím důležitý. Jako se snažíme nenechat v izolaci ty nejstarší – i v našem městečku je mnoho dobrovolníků, kteří jim nabízejí pomoc a popovídání po telefonu–, jsem ráda, že nezůstávají bez povšimnutí školáci. Fotbalový trénink na dálku? Nácvik morseovky a pilování znalosti rostlin pro získání bobříka kytičkáře? I to lze.
Máme šanci, že až se to přežene, budeme mít mnozí krásně rozkvetlé rodinné vztahy. (Co už jsme si za ten měsíc všechno řekli, co s dětmi zblízka zažili – nebyl na to dlouho čas.) Tak jen aby ty ostatní vazby nebyly smutně zpřetrhané.