Po dlouhé době vyrážím ke zpovědi do bývalého premonstrátského kláštera. Snad bych tam měl dostat i přijímání. Po dvou měsících můžu delší dobu spočinout v kostele a modlit se. Když neboť nikdo s eucharistií nepřichází, zastavujeme mě venku nějaký muž. Jestli chci k přijímání, musím k paní kostelnici. Den se rozjasňuje. Při zpáteční cestě, asi dvou a půl kilometrech pěšky, mi na mysl přichází slova kněze. Radujte se z padajících listů, z podzimní přírody. Ano, to je to důležité.

Dalšími dny mě provází návod od jednoho řeholníka. Uspořádat si den jako v klášteře. Nutná modlitba, snídaně, obléct se, pracovat svědomitě, snažit se o předepsaný počet hodin (jsem na home office). Po práci chvíle odpočinku, vycházka nebo běh. A doma studium jazyků, pomoc s domácností, nákup a další. Večer modlitba, samozřejmě růženec ve 20 hodin. A opět chvíle odpočinku – poslech rádia, zpráv, hudby. Večer četba až do usnutí. Poslední dobou spávám osm hodin, pro toho, kdo může, je to velmi zdravé, jak slyším ze všech stran. Člověk se pevným řádem a dostatečným spánkem zbavuje stresu.

Mám tu velkou výhodu nebo nevýhodu, že jsem sám. Nemám manželku, děti, známost… Často mi tak zbývá čas na přemýšlení nad slovy Písma nebo jenom na sledování Rembrandtova obrazu Návrat ztraceného syna, který mám položený ve své knihovně. Občas se zapojím do nějaké aktivity pomoci.

Zprávy od mé devadesátileté babičky jsou následující: v domově mají podruhé covid, většina klientů byla vystěhována ze svých pokojů do jiného pavilonu, s minimem věcí. Nikdo nesmí z pokoje. Vše se odehrává na devíti metrech čtverečních. Bez rádia, bez televize, beze mše. Babičku jsem už neviděl téměř půl roku. Je toto cesta, když třeba zítra už tu nemusí být? Nešlo by zprostředkovat kontakt s našimi blízkými, alespoň přes stěnu plexiskla, jako ve vězení?

Čas také můžu věnovat svým blízkým, kamarádům, rodině. Mám drahocenné minuty na napsání svým sourozencům do zahraničí, občas se ozvu kamarádům, i když mi jako introvertovi dělá velkou potíž telefonovat. Nejvíc mě ale nabíjí práce na zahradě. Velká úroda jablek nám připravuje práci s lisem. Výsledkem jsou litry skvělého moštu. Na zahradě snad covid nechytnu a tato práce, která je závislá na počasí a ročním období, má v sobě také jakýsi řád. Jako v klášteře. Nechci do Vás čtenářů nějak rýpat, ale když dnes plno lidí přichází o práci (jsem si samozřejmě vědom tíživosti situace), není řešením opět vrátit se k zemědělství? Takovému tomu malému, neznárodněnému. Malý domek, malá zahrádka, pár slepic, možná pole, kdo si troufne. Když projíždím kolem orné půdy zastavěné plechovými nevkusnými montovnami, připadá mi to špatné. Lidé nepotřebují další a další elektroniku. Potřebují řád, který neurčují denní a noční směny, ale východ a západ slunce.