Vážení čtenáři Skleněného kostela, milí přátelé (snad Vás takto mohu oslovit, protože si myslím, že jsme „na jedné vlně“), nedávno mi rodiče přivezli stoh farních časopisů Vinice Páně, které se vydávají v mé rodné farnosti Nivnice. Zalistovala jsem číslem jubilejního roku 2000 a přišlo mi to jak včera. Začaly se mi vynořovat vzpomínky, tak jsem si řekla, že se s Vámi o některé z nich podělím a na chvíli Vás vyvedu z dnešní doby, kdy je samý stres a shon, člověk je pořád online – sleduje čísla nakažených, americké volby, českou politiku, běsnění radikálních islamistů po Evropě atd., atd., až ho to úplně vycucá…
Vydejte se tedy se mnou do malebné dědiny na úpatí Bílých Karpat do doby před dvaceti až třiceti lety, kdy ještě nebyly mobily ani internet, čas plynul pomalu a přítomnost byla prožívána intenzivně.
Jako malá děcka jsme chodívali na roráty a snažili se nasbírat co nejvíc barevných nálepek (za každou mši svatou byla jedna). Byli jsme na sebe nalepení na úzkých lavečkách a soutěžili jsme, na které nás vydrží sedět nejvíc. Trhali jsme chomáčky vlny ze svých svetrů a vkládali je do kancionálu, abychom vytvořili co nejbarevnější mozaiku. Děti dokážou obarvit i šedivý reálný socialismus...
Sametová revoluce mě zastihla v páté třídě. Svatá Anežka Česká nám vyprosila svobodu. Do kostela začali chodit i ti, co dříve „nemohli“ – například někteří učitelé. Farnost se svobodně nadechla a začaly se v ní rozvíjet nejrůznější aktivity.
Zatímco za komunismu chodily po dědině všelijaké karikatury svatého Mikuláše za účelem vyrýžovat od rodičů malých capartů nějakou tu korunu, po revoluci mohl přijít opravdový svatý Mikuláš do kostela! Spustil se po zlaté niti, měl ornát, mitru i berlu a doprovázel ho celý regiment andělů. Byly to krásné mladé farnice oblečené do dlouhých bílých šatů se stříbrnými křídly a líbezným úsměvem. Také já jsem během dospívání měla tu čest být v družině svatého Mikuláše. Měla jsem křídla vyrobená z polystyrenu potaženého alobalem a do něj zapíchané husí peří (dříve sa u nás dralo péří, aby byly teplučké duchny) a tak jsem využila pozůstatky brk. Jedno dítko tehdy svému dědečkovi řeklo, že jsem byla jediný opravdový anděl, no a on to řekl potom zas mně. :o)
Nadílka byla několik porevolučních let stále stejná. Chystaly ji farnice, z nichž mnohé byly předešlé roky „nahnané“ do komunistického Svazu žen, kde pekávaly sněhuláky a Dědy Mráze. Chudiny tam chodily například proto, aby se jejich děti měly šanci dostat na vysokou školu… Po revoluci už tam nemusely a tak s nadšením – tentokrát už svobodně, začaly péct pro svatého Mikuláše. Scházely se v družstevní kuchyni, kde pekly velké perníkové zvonky, které ručně zdobily bílým sněhem. Byly to nádherné chvíle radosti a pospolitosti – jedna z tisíce možností a změn, jež přinesla revoluce.
Farníci mohli začít konat i mimo zdi kostela a tak se pořádaly Mikulášské besídky, na nichž se podílel Orel a společenství mládeže. Tam už kromě svatého Mikuláše chodil i čert, který se snažil ty největší uličníky trochu zpacifikovat a odnést je v pytli. Nikdy se mu to ale nepodařilo (ani ten odnos, ani ta pacifikace – tedy ne dlouhodobá). Tyto besídky byly navštívené až k prasknutí kinosálu – sedělo se i na schodech. Hrály se scénky, zpívaly písničky a děti chodily svatému Mikuláši říkat básničky a modlitbičky.
V roce 1994 k nám přišel jako farář jezuita otec Vladimír Tomeček. Říká se, že kněz je buď kazatel, nebo budovatel. Otec Tomeček byl obojí! Byl to takový akční hrdina. Řekl, že v kostele musí být teplo, takže inicioval ústřední topení a lavičky pro děti nechal vypolstrovat a naplnit molitanem, aby dětem nebyla zima. Přišel s nápadem, aby děti na roráty chodily s rozsvícenými lucerničkami, a tak se potemnělou obcí ze všech stran blížila ke kostelu maličká světýlka, jako by to napsal Jan Karafiát. Aby té poezie nebylo málo, vymyslel otec úžasnou akci – Vítání Ježíška. Nivnické děti chodily Ježíška vítat na kopec nad obcí ke kapli Nejsvětější Trojice. Pár, který měl zrovna miminko, hrál Pannu Marii a svatého Josefa s Ježíškem a děti Ježíškovi vždy přinesly ručně vyrobený dárek na dané téma – jeden rok to například byl nakreslený dům, ve kterém bydleli, nebo další nivnické budovy na špejli. To pak v kapli zapíchli do připravené matrice a Ježíšek tak dostal darem celou nakreslenou Nivnici. Děti se Ježíškovi poklonily a zazpívaly mu koledy, a když přišly domů, Ježíšek jim mezi tím nadělil krásný vánoční stromeček! 
Tak, milí přátelé, už jsem se od adventu dostala až k Vánocům, tak už budu raději končit, protože předbíhám. Užijte si poklidný advent v tiché radosti a blízkosti Boží i lidské.