„Oprav můj dům,“ řekl Kristus modlícímu se mladíkovi v polorozbořeném kostelíku.
K té události došlo na počátku třináctého století a František z Assisi, jak toho muže dnes nazýváme, se svěřeného úkolu ujal s vervou jemu vlastní. A také s jistým dílem naivity, která k jeho osobě příslušela neméně. Vlastníma rukama začal opravovat kostelík a teprve později pochopil, že náš Pán měl na mysli církev. Svou nevěstu, která se mu v tom vrcholném středověku začala vzdalovat.
Dílo, které po sobě italský světec zanechal, nese plody i dnes, po osmi staletích. A nemá jen duchovní rozměr. Po materiálních statcích, rodném městě s bazilikou, poustevnách i klášterech rozesetých v horách můžete putovat pěknou řádku dní.
A tak bych se s vámi, milí čtenáři, chtěl o pár střípků z takové pouti podělit.

Jako v pohádce

Těm kulisám nechybí vůbec nic. Mocné sídlo na vrcholu hory, vzorně udržované středověké město plné úzkých ulic, ještě užších uliček, zaklenutých průchodů a neuvěřitelně malebných zákoutí se středomořskou květenou. Malebné kostelíky a majestátní třípatrová bazilika s Františkovým hrobem. Plno obchůdků, kavárniček a stylových restaurací.
„Green pas?“ ptali se v jedné z nich Didaka, českého bratra františkána, na covidový průkaz.
„Jó, máte to tu pěkně zelený,“ pochválil bratr květinovou výzdobu restaurace. Číšník se rozpačitě pousmál a při tom už zůstalo. Tak takové je Františkovo rodné město, Assisi.

Od jesliček poutní cestou

Vesnička Greccio, Umbrie. Právě tady, tedy až po originálu v roce nula, spatřila světlo světa betlémská scéna, živý Betlém s oslíkem a volkem. A Františkův nápad slavil úspěch. Tenkrát přišlo obyvatelstvo z širokého okolí a mnozí si připadali jako v ráji. A ten úspěch trvá dodnes. Potvrzuje to i krásná výstava betlémů v místním klášteře. Ze všech těch andských, afrických, orientálních i tradičně evropských betlémů mne zaujala jemně podsvícená scéna, ve které stojí chlapec s děvčátkem v dětském pokoji, drží se za ruce a hledí do betlémské krajiny za oknem. Za tím výjevem je cítit ruka italského výtvarného génia.
Poutní stezka směřující do Říma prochází samotnou vesnicí, která by byla malebnější, kdyby ze všech koutů nečišela chudoba. Bohatší si dávno postavili na rovině pod městem a na skalním svahu se krčí středověké, nepříliš udržované domy s miniaturními dvorky, úzké ulice jsou vylity drolícím se betonem. V tom ráji domácího zvířectva, moc domorodců tam nepotkáte, pobíhají kočky a smečky toulavých psíků, takže musíte opravdu bedlivě sledovat, kam šlapete.
Stezka pokračuje italskou krajinou, která v půli září nese jasné stopy letních veder. Rozpukaná, na kámen ztvrdlá země, napůl suché stromy s trnitým podrostem po obou stranách stezky, kterým se bez speciální výstroje neproderete. Zlaté české lesy.
Prošli jsme kolem velkého benediktinského kláštera obklopeného obrovskou zahradou. Před nedávnem byl řád nucen klášter prodat, dnes je z něj hotel pro zámožnou klientelu. Také františkánský řád své kláštery v jemu nejdražších místech Františkova působení udržuje obsazené jen s vypětím všech sil.
Naše cesta vede dál kolem kamenných kašen, do kterých ústí horské pramínky, leckde téměř vyschlé. Kolem zahrádek, na nichž dílem díky změně životního stylu a dílem díky vedrům a suchu posledních let, už téměř nikdo nic nepěstuje. Občas míjíme udržovaný olivový háj, tenhle strom snad vydrží všechno. U domů rostou a plodí fíkovníky, k vidění jsou granátová jablka a také různé druhy citrusů. Ale jen tam, kde je možno zalévat.

Krátká pouť končí ve vesničce s e zvukomalebným názvem Cantalice. Mají tu vyhlášené bistro se zmrzlinou, které je naneštěstí zavřené. Ale radost nám jeho majitel přece jen udělal. Na zatažené roletě visí omluva s vysvětlením, že se celé léto dřel, a právě v tomto týdnu vzal ženu a děti na dovolenou. A pod textem je přilepen obrázek s autíčkem a dvěma caparty na zadním sedadle. Nelze jinak, než mu tu dovolenou přát a zajít do méně slavné kavárny na druhém konci náměstí.

Františkovi druhové

Aniž by to František plánoval, začala se kolem něho záhy tvořit družina mužů, kteří se vzdali všeho a přijali život v pro nás těžko představitelné chudobě. Byli mezi nimi lidé prostí, ale také urození, vzdělaní a bohatí. Vydalo by na rozsáhlé pojednání se o nich rozepisovat. Proto zmiňme jen zvláštní úkaz mezi nimi, bratra jménem Juniper. Kdybych měl stručně definovat tohoto muže, asi bych řekl, že v jeho osobě se dokonale skloubily absolutní prostoduchost s absolutní pokorou. Výsledný produkt onoho skloubení napínal hranice světcovy trpělivosti a shovívavosti na samotnou mez. Existují mnohá vyprávění, která se o bratru Juniperovi a jeho činech tradují a je snadné je sehnat. Co je známo již méně, je letitá praxe dnešních menších bratří přidělovat řádová jména nově přijímaným bratřím nejen podle jejich svatých předchůdců, ale také podle jisté povahové shody. Máte tak téměř jisté, že s dnešními bratry Junipery se nudit nebudete.
Abych nemluvil jen obecně. V jednom středoevropském františkánském klášteře se v kuchyni, kde bratr Juniper vařil, objevovala na stěnách plíseň. Po nějakém čase plísně trochu ubylo, ale bratrům při jídle začalo z nepochopitelných důvodů táhnout na nohy. Trvalo skoro celou zimu, než přišli na to, že bratr Juniper si namísto instalace digestoře zapůjčil bourací kladivo a pod dřezem vyvrtal několik děr skrze stěnu. Své dílo pak umně zamaskoval, aby nebyl zbytečně chválen. Když bratři příčinu průvanu konečně objevili, otvory nenápadně zacpali montážní pěnou a pořídili digestoř. Dalším charakteristickým rysem Juniperů totiž je, že se jim strašně těžko něco vysvětluje, natož domlouvá.

Chrabří bojovníci   

Italům můžete vyčítal leccos, ale že by nectili památku svých předků tvrdit nelze. Sebemenší vesnička má v centru velkou tabuli, na kterou se vylepují smuteční oznámení. Barevně vyvedená, s velkou fotografií, pár větami o životě nebožtíka. Soudě podle uváděného věku, poklidný životní styl Italům svědčí.
Nikde také nechybí pomníky padlých v obou světových válkách, často doplněné tablem s fotografiemi, hodnostmi a základními daty padlých.
V doprovodném textu se dočtete o chrabrých bojovnících, kteří hrdinně bránili svou vlast a přivedli ji k velkým vítězstvím. Člověk by často podlehl dojmu, že nás tu historii ve škole učili úplně špatně a můj pradědeček, rakouský vojín, nepřítele neopodstatněně pomlouval.

Když Ital mluví, tak už zpívá

Co Čecha stojí léta tvrdé dřiny, to saje Ital s mateřským mlékem. Ta řeč je melodická a zpěvná už v mluvené formě, ale takové zpívané nešpory v kostelíku sv. Damiána pod assiskými hradbami, kde žila svatá Klára, velká Františkova přítelkyně, jsou učiněný balzám pro uši. Jen si tak pro představu zkuste pustit: l´astro d´argento. Celý pobyt jsem tuhle píseň trénoval (v rodné zemi mi konkuruje Waldemar Matuška) a na zpáteční cestě dal k dobrému v mikrobusu. Šlo to lépe, než jsem čekal. Tak z 0,1 % Enrico Caruso a zhruba z téhož zlomku procenta Luciano Pavarotti.

Slavná kopie a neznámá předloha

V malém klášteříku Montecasale stojí v nenápadném výklenku pieta. Lidová práce z patnáctého století se dá snadno přehlédnout, a i když je vyřezána asi padesátkrát lépe, než bych to svedl já, nevzbuzuje žádný obdiv. Někdy kolem roku 1485 kolem té piety s maminkou chodil asi desetiletý chlapec, který si jí naštěstí všiml. On si vůbec hodně všímal. Třeba skalního ostrohu nedaleko kláštera, který zakomponoval do jednoho ze svých nejslavnějších obrazů.  Ta pieta mu nedala spát. Uplynulo čtrnáct let a mladý Michelangelo vytesal pro svatopetrský chrám v Římě jinou pieta, dílo nadpozemské krásy. Pro mne z toho plyne poučení, že není radno ohrnovat nos nad neumělými dílky ani ošklivými káčátky. Člověk nikdy neví, co se z toho či onoho nakonec vyklube!

Hora

Máloco František tak odmítal, jako majetek. Nechtěl, aby jeho řádu cokoliv patřilo. I kláštery, kde menší bratři žili, zůstávaly majetkem dárců. Ale jednu výjimku udělal. To, když se mu významný šlechtic rozhodl darovat celou horu. Ta hora se jmenuje La Verna a je důkazem toho, že do oči bijící soulad chudoby, lásky a dobroty, který František hlásal a především žil, lámal tukem obrostlá srdce bohatců a hrdá až pyšná srdce šlechty.
Ani velký světec netušil, co pro něj Pán na skalnaté hoře porostlé mohutným lesem chystá. Říká se, že Bůh má smysl pro humor. A tak, stejně jako přednedávnem František s betlémskou stájí, rozhodl se Bůh učinit po třinácti staletích svého druhu kopii z Františka. 17. září 1224 se Františkovi zjevil anděl a do jeho rukou, nohou a boku paprsky vypálil Kristovy rány, stigmata. Stalo se tak poprvé od ukřižování Krista.  Těžko si představit důraznější způsob, kterým by Bůh vyjádřil, že František tu požadovanou opravu Božího chrámu vzal za správný konec.
Na La Verně dnes stojí basilica minor, klášter a kaple s místem, kde došlo ke stigmatizaci. Možná by tam dnes stál nějaký jiný objekt, třeba dělostřelecká pevnost, rozhledna nebo observatoř, kdyby se zde v 19. století neodehrál další zázrak.
Během pohnutých, revolučních časů se protinábožensky zaměřená vláda rozhodla církevní majetek zkonfiskovat. Došlo i na františkánský řád. Na horu dorazila komise a začala sepisovat inventář. Když komise přecházela lávku přes skalní puklinu, která středem hory prochází, začala se celá hora otřásat tak mocně, že se komise ve spěchu poroučela. A nikdy už se na La Vernu nevrátila.

A tak mohou poutníci každý den sledovat procesí bratří františkánů, které hned po odpolední modlitbě vychází z baziliky, projde do stigmatizační kaple a poté se za zpěvu vrací. Průvod tvoří všichni františkáni, kteří jsou zrovna na hoře přítomni. Je těžko popsatelný pocit sledovat zástup několik desítek mužů, starých, mladých, bratří laiků i kněží, černochů ze Senegalu, Italů s římskými nosy, plavovlasých Germánů a Slovanů vzhledově něco mezi tím, kteří pokorně a svorně kráčí za křížem. Pro mne průvod hrdinů, kteří sice většinově nežijí v té míře askeze, jako jejich zakladatel, ale pořád obětovali mnohé, čeho bych se já vzdával nerad a stěží.