Moje maminka vyprávěla občas příběhy ze svého života – „jak to bylo za mlada“. V roce 1934 absolvovala učitelský ústav a učila na národních školách – dnes bychom řekli, že měla aprobaci pro první stupeň, tedy mohla učit děti v první až páté třídě. Aby mohla učit na měšťance (druhý stupeň 6. až 9. ročník), musela absolvovat další studium, asi bych to přirovnal k dnešnímu pomaturitnímu nebo postgraduálnímu kurzu. Maminka toto studium absolvovala  na brněnské Přírodovědecké fakultě pro aprobaci přírodopis a kreslení. Jednalo se o léta (asi) 1935 až 1937. V té době bydlela u svého strýce v bytě na Palackého ulici v Králově Poli, proti tehdejší Vysoké škole veterinární, dnešní Veterinární a farmaceutické  univerzitě v Brně.
Maminka byla velmi zbožná, ostatně byla absolventkou klášterního učitelského ústavu v Olomouci-Řepčíně. V době brněnských studijních pobytů chodila na mše a modlit se do dvou kostelů. K „jezuitům“, do kostela Nanebevzetí Panny Marie – kde byly slouženy studentské mše, a na denní modlitbu i bohoslužby chodila – podle ní – „do dřevěného kostelíčka, který stál ve veterině“, tedy skoro naproti jejího bydliště. V pozdějším vyprávění však nedovedla kostelík blíže identifikovat, takže jsem po něm na čas přestal pátrat.  
Povídání o mých rodičích a dřevěném kostelíku v Králově Poli  zaujalo mého mladšího syna, který, jen tak mezi řečí, se o kostelíku zmínil v nějakém dotazu. Později maminka občas pobývala jako důchodkyně a babička u mne v Brně, kdy jsem měl už svou rodinu, ale zdravotní stav nebo jiné okolnosti nebyly vždy příznivy k hledání onoho kostelíka. Po maminčině smrti jsem sám osobně prošel celý areál „veteriny“ několikrát, po kostelíku nebylo ani stopy a nikdo o něm nic nevěděl, ani na správě školy, ani na stavebním odboru radnice v Králově Poli. Jeho existenci mi však potvrdil při náhodném setkání starý pán, vrátný  ve vchodu do Přírodovědecké fakulty, zahradník důchodce, který byl před válkou i po ní zaměstnancem „veteriny“ a staral se o zeleň v areálu. Ten mi sdělil, že ten kostelík už tam dávno není. Pátral jsem sice dál, ale bez valného úspěchu a ani starší obyvatelé Králova Pole o dřevěném kostelíku nic nevěděli. Pracovní povinnosti mne na čas odvedly z Brna, takže jsem se zabýval kostelíkem jen ve vzpomínkách na maminku a tak to zůstalo i po mém odchodu do důchodu a zpětném návratu do Brna. 
Jednou, bylo to koncem září, mi syn telefonoval, abych si 4. října, v pátek, na svátek svatého Františka  z Assisi, v den svých jmenin, udělal čas, že spolu podnikneme půldenní výlet autem mimo Brno a že tím oslavíme můj svátek. Žádné podrobnosti jsem z něj nevytáhl a snacha mlčela tajemně též. Musel jsem snášet jeho provokující mlčení
Vyjeli jsme z Brna směrem na Pohořelice. Po cestě syn řekl, že jedeme k Vranovské přehradě, do okolí Bítova. Domníval jsem se, že jedeme na chatu v Lančovské zátoce, kde  jsme prožili před moha léty vydařenou rodinnou letní dovolenou, na kterou jsme často vzpomínali, a že si tam snad opečeme vuřty k obědu a sentimentálně, romanticky si užijeme společný výlet do přírody. Projeli jsme Vranovem, minuli odbočku na Lančov a přejeli most přes Vranovskou přehradu s výhledem na hrad Bítov.
Syn mne dovezl do obce Oslnovice a zastavil auto před domem bývalého starosty, kterého jsme po vzájemném představení se naložili a dojeli k místnímu kostelíku u hřbitova nad obcí.
O existenci Oslnovic jsem neměl do tohoto okamžiku žádné tušení. Moje zvědavost vrcholila. Starý pán otevřel kostel a pozval nás dovnitř. Syn pak pravil: „Tati, tak to je ten dřevěný kostelík, do kterého za studií chodila babička v Králově Poli.“ Přepadlo mne cosi tajemného, pocit posvátného, silná, neidentifikovatelná emoce, moment překvapení z nečekaného, radost ze synova jmeninového dárku a dojemná vzpomínka na maminku mne na chvíli zaplnila a zahltila…
Starý, čiperný dvaaosmdesátiletý pán, bývalý starosta, pak začal povídání o historii kostelíka. Ten byl postaven v Brně v roce 1915, jako lazaretní kaple, podle návrhu architekta  Vladimíra Fischera a výtvarníka Jana Köhlera v secesním slohu, inspirovaném karpatskými kostelíky a pod vlivem Dušana Jurkoviče. Byl zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Střecha byla šindelová, kostel měl dřevěné obložení i v interiéru  převládalo dřevo, celý kůr a zvonice  před vstupem byly též ze dřeva. Kostelní loď zdobil dřevěný, malovaný strop, ze kterého visel cizelérský lustr. Obrazy na stěnách a zábradlí kůru, okenní vitráž nad oltářem jsou díla Jan Köhlera. Kostelíček sloužil jako duchovní centrum pro raněné a nemocné vojáky c. k. armády v areálu kasáren na dnešní Domažlické ulici v Brně. Za první republiky byl veřejně přístupný a sloužil dál jako vojenský kostel. Za německé okupace byl odsvěcen a používán německým okupačním vojskem jako nemocniční sklad – a jako takový byl udržován. Po roce 1948 byl kostel shledán jako Československé lidové armádě nepotřebný, ale protože byl prohlášen za kulturní památku, bylo v roce 1949 úředně rozhodnuto, že je určen k přestěhování na jiné místo, kde by mohl sloužit původnímu duchovnímu účelu.
Obec Oslnovice o kostel projevila zájem, aby se tak splnilo dlouhodobé úsilí jejich obyvatel o výstavbu kostela v obci, museli totiž docházet do sedm kilometrů vzdáleného kostela v Bítově.
Na možnost přestěhování kostela upozornil obec tamní rodák, který tehdy působil na Vysoké škole veterinární. Vojenské i památkové úřady v Brně po nedlouhém jednání svolily k rozebrání kostelíka a k jeho převozu do Oslnovic. V té době už kostel neměl šindelovou krytinu a dřevěné, venkovní obložení zbylo jen částečně na zvonici, ale interiér byl zachovalý, původní, kromě oltáře, který se ztratil. V Oslnovicích byl ustanoven výbor na postavení kostela a ten vybral obecní pozemek, který byl upraven ke stavbě, a obecní úřad (tehdy místní národní výbor, MNV) usiloval o stavební povolení na okresních úředních místech ve Znojmě. Ale tajemník tehdejšího okresního národního výboru (ONV) ve Znojmě byl zapálený komunista. V roce 1950 žádost o povolení přenesení kostela zamítl s tím, že budování socialismu a založení jednotného zemědělského družstva (JZD) je důležitější než nějaký kostel a přenesení a znovupostavení zakázal. Kostel tedy zůstal vojákům, a protože se nenašel další zájemce  o jeho přenesení, dál sloužil armádě jako nepotřebný k uskladnění vojenských materiálů, nicméně byl přiměřeně udržován. 
V roce 1968 obnovila obec Oslnovice jednání o přenesení kostela a tentokrát byla úspěšná, takže dostala povolení k jeho rozebrání a přestěhování. Starý pán nám živě popisoval, jak za pomocí traktorů z místního JZD a nákladního auta z místní pily a především prací dobrovolníků z řad oslnovických občanů byla budova kostela, kterou sami rozebrali, odvezena do Oslnovic a dřevěné, zadokumentované části uskladněny na půdách, v kolnách a přístřešcích několika místních občanů. Kámen a cihly byly složeny na pozemku určeném ke stavbě. Obrazy, okna a vitráže pečlivě uloženy na půdě domu našeho informátora. Vše se stihlo během roku 1969. Obec opět žádala ONV ve Znojmě o stavební povolení, které bylo zamítnuto a okresní tajemník KSČ do obce vzkázal, že pokud on bude tajemníkem, tak na okrese Znojmo se žádný kostel nepostaví. Ptal jsem se, zda lidé nepodlehli pokušení, pokud šlo o nedostatkový stavební materiál. Odpověděl, že to by si nikdo nedovolil.
Čas oponou trhnul, přišel rok 1989, byl změněn československý svět a s ním i obecní zastupitelstvo v Oslnovicích a zastupitelé na okrese ve Znojmě. Starý pán se stal starostou, obnovil se Spolek pro výstavbu kostela v obci, obec získala stavební povolení a v roce 1993 se začalo stavět a v roce 1996 byl kostel slavnostně vysvěcen. Uplynulo čtyřicet sedm let od vydání souhlasu
k přenesení kostela z Brna.
Kostel má dnes stejnou podobu jako měl  v roce 1915. Vnitřní výzdoba je stejná, až na oltář a lavice, které vyrobil stolař ze sousední obce, a musely se vyměnit některé trámy ve zvonici. Vitráže, okna, vstupní dveře i dveře do sakristie jsou původní od Jana Köhlera, jen byly renovovány, původní krovy odborně ošetřeny, stropní trámy i podhledový dřevěný strop, malby na stěnách a na dřevěném zábradlí kůru byly za pomocí restaurátora a správce hradu Bítov odborně složeny a obnoveny nebo podle dokumentace znovu vytvořeny. Nová je pouze kostelní dlažba.
Vyprávění starého pána bylo podmanivé, živé, jako by znovu prožíval tu dobu, kdy obec o čtyřech stech obyvatelích za pomoci jen jednoho zedníka obnovila historickou budovu podle původní dokumentace, z původních materiálů, amatérsky, ale s nadšením do její původní secesní podoby. Starý pán však dodal, že už nebylo v jeho silách ani v silách obce obnovit původní šindelovou krytinu, takže  se musely vyztužit krovy a na střeše je odolná, keramická, pálená, tašková krytina. Svůj velmi autentický výklad dokládal pečlivě vedenou fotodokumentací a to vše ve  mně budilo úžas, nesmírnou úctu a obdiv k množství práce, vytrvalosti a k energii, kterou musela hrstka lidí vyvinout k překonání překážek a animozit v té minulé, divné době, aby úspěšně naplnili letité úsilí o kostel v obci. Obdivoval jsem bývalého pana starostu, prohlížel si fotografie, kostelní výzdobu a nepůvodní plastiku – dřevěnou napodobeninu gotické madony z bývalé hradní kaple, dnes už jen zříceniny nedalekého hradu. Poděkovali jsme starému pánovi, a když jsem vyšel z kostela, objal jsem syna s díky za ohromný, velmi silný zážitek – setkání s „malým zázrakem“, obnoveným kostelíkem, kam se chodila kdysi modlit moje maminka.
Kostel sice nestál v areálu Vysoké školy veterinární, ale v jeho bezprostřední blízkosti a byl volně přístupný pro veřejnost; stával v místech, kde dnes stojí panelové „vojenské“ domy na Chodské ulici, pod koupalištěm Na Dobráku (Dobrovského ulici).
Při zpáteční cestě mně syn konečně pověděl, jak se mu podařilo ono velké překvapení a jak odkryl rodinnou záhadu maminčina – babiččina dřevěného kostelíka. Nedávno, při jednom osobním jednání s královopolským panem farářem se zmínil o tom, zda neví něco o dřevěném kostelíku v areálu „veteriny“. Pan farář mu ukázal článek z nějakých novin, kde se psalo o osudu kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Syn pak zatelefonoval starostovi do Oslnovic a sjednal nám páteční „svatofrantiškánský“ výlet. Díky, díky, synku, babička by určitě měla radost, nejméně takovou, jakou mám já!
A to je pointa příběhu maminčina dřevěného kostelíka, příběhu z divných, minulých dob, příběhu dokládajícího, že zlé se někdy až po dlouhé době obrátí v dobré,  příběhu spojujícího historii Brna s historií malé obce Oslnovice, o které v Brně málokdo ví.