Na úvod se musím přiznat, že jsem podjatý. A taky kapánek dojatý. Právě jsem se vrátil z festivalu, který se po dvě covidová léta nesměl konat. Když spustí housle, paličky udeří do cimbálu a chlapi začnou vícehlasně zpívat, je to nádhera! Ten festival, to pro mne není jenom muzika. Přijíždíme s manželkou o pár dní dříve a bydlíme v Tvarožné Lhotě, tedy přesněji v autokempu u vodní nádrže Lučina. Na slovenské hranice je odtud jenom skok.
Letos jsme se vydali do nejjižnějších partií Bílých Karpat pěšky. Navštívili rozhlednu na vrchu Travičná (ten kopec je jen o patnáct metrů výše položený, než naše středočeské bydliště – Bílé Karpaty jsou pidihory!) a prošli humna Tvarožné Lhoty. Všude zrály třešně, ořešáky se prohýbaly pod budoucí úrodou, narazili jsme na mišpule a moruše (něco jako ostružiny na stromě), které u nás nerostou. Naprostým místním hitem jsou jeřáby oskeruše (místně nazývané oskoruše), ze kterých si tamní region udělal takovou rostlinnou vlajkovou loď. Mají své muzeum přímo na návsi Tvarožné Lhoty, ale také na rozhledně a v salaši pod ní. Obrázky, vystavené kompoty, výrobky z oskerušového dřeva. Prošli jsme trasou, na které několik impozantních oskeruší roste. Plody jsem hledal marně, letos asi plodit nebudou! Také musím zdůraznit, že místní obyvatelstvo se ještě zahradám věnuje, všude rostla zelenina a leckde se pásly ovečky. No a orchidejové louky jsme už v květu nezastihli, jen to rozprostřené seno krásně vonělo.
Ještě odpoledne jsme stihli zavítat do barokního zámku Milotice. Vedle stylové cukrárny v přízemí má krásný park s hospodářskou částí, která názorně ukazuje, jak si zámečtí páni produkovali potravu pro svůj stůl. Mají tu husy, kachny, slepice, velký ovocný sad (návštěvník se může třešní najíst dosyta), zeleninovou zahradu a moc pěkné zahradnictví. A kdyby se člověk chtěl do těch hradních pánů vtělit ještě důsledněji, může si v místní půjčovně zapůjčit historický kostým a korzovat parkem jako Josef II. nebo Marie Terezie.
Na samotný festival chodíme v sobotu. Je to hlavní programový den, ale především se koná finále soutěže tanečníků verbuňku, pomyslný vrchol strážnických slavností. Ochozy největšího amfiteátru zaplní tisíce diváků, v drtivé většině do pětatřiceti let. Atmosféra je slavnostní, nechybí mexické vlny. Nástup osmnácti finalistů provází bouřlivý potlesk. Soutěžní vystoupení každého z nich se skládá z úvodního předzpěvu, pomalejší fáze tance, většina zařazuje další zpívanou sloku a následuje rychlá taneční fáze. Všechno doprovází cimbálová muzika. Ti mladí chlapi (v mém věku se už takhle skákat nedá) zpívají a tančí buď pěkně, častěji krásně a někteří nádherně. Podepsal bych, co říkal moderátor, že totiž testosteron z pódia přímo přetéká. Chlapi jsou prostě chlapi, kolem pódia se hemží jejich malí potomci a se zasněným odleskem v oku vystoupení sledují jejich dívky a manželky.
Při závěrečné poradě poroty pódium zcela zaplní mužští návštěvníci, tak od pěti do sedmdesáti let, a verbuňk pokračuje. Ve světě, kde se mužské a ženské role stírají a vytrácejí, je právě tohle jedno z míst, kde jsou ty role pořád rozděleny naprosto jasně.
Těch dojmů by bylo hodně, ale zmíním už jen jeden ze Zbojnické louky, kde se konalo místní karaoke. Posilněn několika decilitry bílého vína jsem zvažoval, zda využít jedinečné příležitosti zazpívat si s živou cimbálovou muzikou. Připravenu jsem měl píseň Teče voda teče přes Velický majír nebo alternativně Už dozrela kukurička dočista. Tu druhou mi vyfoukl asi sedmdesátiletý pán, který ji zazpíval lépe, než bych se já kdy zmohl. Potom následoval zástup pěvců, od maličkých po zralé. Tiše jsem zůstal sedět a pozoroval, jak si hošík rázně poroučí píseň „tož muziko v f dur“ a mladá slečna s krásnou barvou hlasu zpívá Zaleť sokol. Záhy mi došlo, že jediný alespoň trochu perspektivní způsob mého účinkování by byl karikaturní výstup pražského chasníka neuměle se pokoušejícího zapět slováckou píseň. A do toho se mi věru moc nechtělo!
Před nedělním odjezdem jsme na mši svatou zavítali do tvarožnolhotského kostela svaté Anny. Zpíval tam dívčí sbor a lidí bylo více než u nás o hlavní pouti. Taky byli jak o pouti oblečení. Pan farář mluvil slováckým dialektem s polským přízvukem. Tož tohle máme společné, i to Slovácko už potřebuje výpomoc od zbožnějšího severního souseda!