Fejetony

Hostinec byl prvním místem, kam hledající otec zamířil. Kromě dcery, jejího milce a čtyř kamarádů se v hostinci nacházeli tři místní štamgasti. Po krátké slovní výměně názorů přešel spor do fáze, kterou by dnešní tisk nazval horkou. Táta, už přes padesátku, čelil soustředěnému útoku pěti mladých chlapů. Bil se srdnatě, ale zjevně neměl šanci...

...když se zavřete do jedné domácnosti s jednou, dvěma, třemi a dalšími osobami a osobnostmi (podotýkám, že jste si svobodně a vědomě vybrali pouze manžela – děti přijímáte, ale nevíte, jaké budou; širší rodinu si taky moc vybírat nemůžete) a často přitom není nikam úniku, pak kam se hrabe televizní vila Vyvolených. Člověk se sám v sobě dostává do hlubin, o nichž se ani nenadál, že se někde v něm nacházejí...

Tenhle příběh mi vyprávěl inspektor dopravní policie, v jehož popisu práce je účast na jednáních o stanovení dopravního značení. V malebné vísce na Křivoklátsku si občané zvolili novou paní starostku. Říká se, že nové koště dobře mete. O starostce to platilo dvojnásob. Do své agendy rychle zařadila letitý problém, vysokou rychlost vozidel přijíždějících do obce...

Nebyli jsme tam, kde žili naši předci, a tak jsme o den později, v časném odpoledni zářivém jako vybroušený drahokam, zašli na hřbitov v maloměstě, kde žijeme. Mohli jsme si dovolit být nad věcí. Zapálit svíčku u hrobu někoho, koho známe z vyprávění, anebo si pro svíci a krátkou modlitbu vybrat místo, které se nám prostě jen líbí. Zlaté listí se sypalo ve hřbitovní aleji. Naši mrtví jsou pořád s námi. Vnímám ve svých dětech i sama v sobě to pokračování. Při úklidu jsem našla obálku se zapomenutými fotkami. „Na tvých křtinách ještě byli oba dědečci, vidíš?“ ukazuji nejstaršímu...