Wawel
Nesporným vrcholem pro mne byla návštěva krakovského královského sídla Wawelu, tamní katedrály a hrobů polských králů. Teprve tady jsem si uvědomil, že nijak idylická historie Zemí koruny české byla ve srovnání s dějinami Polska, snad s výjimkou řádění husitských hord, jen procházkou růžovým sadem. A zatímco náš národ si relativně spokojeně vegetoval v Rakousko-uherské monarchii (do níž patřil i kousek Polska), polský stát rozervaný mezi sousední mocnosti krutě zápasil o návrat k vlastní svrchovanosti. Jak to muselo bolet, si člověk snadno vybaví při pohledu na katafalky velkých králů a dalších představitelů Polska, kteří vládli před národní katastrofou. A když byl ten zápas po I. světové válce dovršen, následoval boj na život a na smrt s bolševickým Ruskem a o necelá dvě desetiletí později další krvavá lázeň uštědřená nacistickým Německem a Sovětským svazem.
A tak v kryptě pod katedrálou vedle sebe leží král Jan III. Sobieski, o kterém si obléhatel Vídně, turecký velkovezír Kara Mustafa myslel, že ve svých padesáti čtyřech letech už nevsedne na koně. Jenže vsedl a se svou legendární polskou těžkou jízdou Vídeň zachránil. Hned vedle králova hrobu je katafalk s ostatky generála Sikorského, předsedy polské exilové vlády. Další zde pochovaný generál, Josef Klemens Pilsudski, velel armádě čerstvě vzniklé Polské republiky při její obraně před vpádem bolševických vojsk. Své místo na Wawelu si podle mého zasloužil vítězstvím v bitvě o Varšavu (nazývané také Zázrak na Visle) spíše, než účastí na státním převratu v roce 1926, po kterém byl devět let faktickým vládcem Polska. Důkazem, že Poláci si svých představitelů váží, i když se názory na ně mohou lišit, je katafalk s ostatky prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho manželky Marie. Na stěně v pohřební komoře je deska se jmény všech dalších zemřelých při tragickém leteckém neštěstí v roce 2010 u Smolenska.
Ale katedrála, to je především Boží chrám. A tak nemohu zapomenout na ostatky svatého Stanislava a svaté královny Jadwigy (Hedviky). Stanislav svou odvahou i mučednickým koncem připomíná mého křestního patrona Tomáše Becketa. Jen s tím rozdílem, že Stanislava přišel zavraždit král Boleslav II. Smělý vlastnoručně. Jadwiga je zase vzorem moudré a vzdělané panovnice, která hovořila šesti jazyky a zasloužila se o krakovskou univerzitu.
Polské hřbitovy
Návštěva polského hřbitova je pro mne vždycky velkým zážitkem a příležitostí k zamyšlení. Nejinak tomu bylo v Krakově, kde jsme navštívili Cmentarz Rakowicki.
Hned u jeho vstupu se nachází socha klečícího papeže Jana Pavla II., u které se dočtete, že sem se světec chodil celé roky modlit ke hrobu svých rodičů. A pak to začne! Nekonečné řady vojenských hrobů. Z I. i II. světové války, bojů s bolševiky. Jména polských, německých, britských vojáků. Syřanů padlých v řadách britských koloniálních jednotek. Ti mají na náhrobcích půlměsíc, židovští vojáci Davidovu hvězdu. A následují hroby obětí poválečných komunistických represí datované do let 1946, 1947. V nich leží mimo mnohé jiné i svědci poválečné likvidace příslušníků Armii krajowej, Polské povstalecké armády bojující proti nacistickým okupantům. Na každém náhrobku se můžete dočíst, co k smrti pochovaného vedlo. Obviněna na základě provokace komunistické policie, odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Do velkého památníku je vytesán citát kněze Wladyslawa Gurgacze (uvádím volný překlad), který pronesl před komunistickým tribunálem: „Každá kapka nevinně prolité krve zrodí tisíce našich následovníků a obrátí se k vaší zkáze.“
Překvapí také, že i na civilních hrobech je u mužů běžně uváděna vojenská hodnost a vyznamenání získaná v boji. Stejně jako na Wawelu vám před očima plynou potoky krve a snažíte se pochopit, jak to všechno dokázal polský národ přestát.
Sanktuárium Božího milosrdenství
Na krakovské periferii stojí klášter Kongregace sester Matky Božího milosrdenství a hned vedle obrovský moderní chrám. V kapli kláštera je pochována svatá Marie Faustyna Kowalská, která ve svém deníku zachytila poselství, která skrze ni ve třicátých letech minulého století lidstvu předal Ježíš. V tom deníku je také nenápadná větička adresovaná polskému národu: „Z tebe vzejde jiskra, která svět připraví na můj Druhý příchod.“ Mnozí soudí, že je tím myšlen svatý Jan Pavel II. Aniž bych chtěl jakkoli spekulovat, obecně soudím, že měřeno tím, co je o událostech před druhým příchodem Krista v Písmu napsáno, doba je vskutku zralá!
Bratři Poláci
Po krátké návštěvě bych řekl, že Poláci jsou nám Čechům mentalitou velice blízcí. Člověk se tam cítí jako doma. Dokonce mám dojem, že zatímco se nám Slovensko v posledních desetiletích trochu vzdálilo, na severu roste sebevědomý a k nám veskrze vstřícný sousední národ.
V Broumově a Vambeřicích
Přijet z rozvíjející se metropole do provinčního, pohraničního městečka je šok. Broumov vypadá jako naše okresní město Rakovník před třiceti lety. Socialistické výlohy s hliníkovými rámy, letité dlaždičky, jídelna podobná té, ve které jsem v době svých studijních let obědval. A uprostřed toho všeho Broumovský klášter, monumentální svědek pro změnu českých dějin. Majetek řádu benediktinů, který se postupně opravuje a podle mého odhadu ještě asi sto padesát let opravovat bude. „Řádových bratří je v současnosti v Česku šestnáct. Sídlí v Praze-Břevnově a v Rajhradě u Brna a moc to nevypadá, že by se v dohledné době do Broumova vrátili,“ řekla nám moc milá paní průvodkyně. Na broumovském hřbitově, kterému vévodí malý, dřevěný kostelík z 15. století, leží pochovaní poslední broumovští benediktini. Německá jména a letopočty 1942, 1945.
Barokní internet
Když už jste v Broumově, nelze Vambeřice vynechat. Mariánské poutní místo s barokním chrámem a rozsáhlou křížovou cestou. Zkouším se vžít do pocitů negramotného poutníka z malé podhorské chaloupky, třeba o Velikonocích roku 1800. Spousta postranních kaplí s obrazy a sochami v životní velikosti, padesát názorných zastavení křížové cesty, úžasně výpravné zdobení barokní kazatelny (takovou kazatelnu jsem ani v Krakově neviděl), oltář zdobený zlatem a stříbrem. A plné zdi votivních darů s díky za vyslyšené prosby. Musel to být zážitek, na který se v chalupě dlouho vzpomínalo.
Vedle chrámu stojí omšelý františkánský klášter a my dorazili právě včas na předem neohlášenou mši pro polské poutníky. Starý františkán mluvil rychle a přes veškerou snahu jsme mu moc nerozuměli. Ale mši svatou sloužil vroucně a kázání mělo, soudě podle dikce a zaujetí účastníků, hloubku. Po mši svaté jsem se začetl do tabla, které pojednávalo o osudech místního mladičkého německého kněze. Ten velice záhy pochopil, co je nacionální socialismus zač, a dělal všechno možné a trochu i nemožné proto, aby jemu svěřenou mládež před vymýváním mozků v Hitlerjugend ochránil. A byl v tom překvapivě úspěšný, až tak, že nacistům nezbylo než ho zahubit v koncentračním táboře...
Poláky se snažil zahubit kdekdo. A připravit je o jejich víru jakbysmet. Ani jedno, ani druhé se nikdy nikomu nepodařilo. Vždycky „vstaly ty tisíce následovníků“ a já našim severním sousedům přeji, aby to platilo i nadále. Protože kdybych měl vsadit na nějaký národ, že dokáže v dnešním do zmaru se propadajícím světě obstát, bude u mne jejich sázkový kurz hodně vysoko!