Zemřel Karel Schwarzenberg (10. 12 1937 – 11. 11. 2023); sluší se věnovat mu vzpomínku – i modlitbu.
Hodnotit ho jinak než rozsáhlou, nejlépe několikasetstránkovou knihou by mi připadalo nedostatečné, a proto i nepoctivé: tak pestrý a důležitý mi připadá jeho život i politické působení. A nebudu proto vypočítávat ani všechny jeho politické funkce, ani jeho zámky.
Karel Schwarzenberg byl jednou z nejdůležitějších postav celého vývoje České republiky po Sametové revoluci – tedy jednou z nejdůležitějších, ale určitě tou nejbarvitější. Člověk i politik plný protikladů, absurdních (na první pohled) i logických (to na druhý pohled).
Katolík a bonviván; obětavý, nezištný idealista – a muž toužící po slávě a po veřejných funkcích; český vlastenec jak z 19. století – a současně někdo, koho české poměry stále znova štvaly a v negativním smyslu překvapovaly a i na smrtelné posteli se nechal převézt do Vídně; konzervativec, a politik, který přijal kandidaturu za Zelené; přesvědčený demokrat, pyšný na své aristokratické kořeny. A při tom všem velký, velký pragmatik. Člověk nepředstavitelné a neutuchající energie. Člověk hovořící téměř obrozenskou češtinou a současně kdosi, kdo použil ve veřejném prostoru víc vulgárních slov než kterýkoli český politik.
Mnoha Čechy vnímaný jako Rakušan, který však neměl rakouské občanství, i když v Rakousku vlastnil velké majetky a chtěl právě tam kdysi zahájit politickou kariéru (bylo však mu řečeno, že někdo, kdo se jmenuje Schwarzenberg, nemá v republikánském Rakousku právo na politiku), prožil tam polovinu života a – vždycky mi to tak připadalo – rakouské poměry znal o mnoho lépe než ty české. Vlastnil švýcarský pas (byl to občan kantonu Zürich), ale ve Švýcarsku nikdy trvale nežil.
Posmívaný i obdivovaný, krutě, nespravedlivě napadaný, a současně někdo, komu se odpouštělo více než komukoli jinému.
Dívám se na něj, jak sedí v černém formálním obleku, určitě jediný v černém formálním obleku v celém chrámu, v lavici u Nejsvětějšího Salvátora v Praze, když se uděloval křest (ačkoli ten rok nikdo z jeho známých křtěn nebyl). Vzpomínám si na věnec na Ústředním hřbitově v Brně položený na hrob při rozloučení s básníkem Zdeňkem Rotreklem, kdy mě překvapilo, jak se se přihlásil ke svému šlechtictví, totiž jedním K navíc v iniciále na stuze. A slyším toho pitomce Václava Klause mladšího, jak paroduje Schwarzenbergovu výslovnost při zpěvu české hymny. Slyším úředníka Černínského paláce v době, kdy Schwarzenberg byl ministrem zahraničí: „Hlavně držte dědka pořád ve vzduchu!“
A už se všemi vzpomínkami končím.
Prosím Boha, který nás nesoudí podle zdání, o mír a milosrdenství pro duši jeho služebníka.