Září máme letos jako vymalované, slovo dalo slovo a s manželkou jsme vyrazili na šestidenní okružní cestu po Česku a Polsku. Nabízím nesourodou směs postřehů i úvah z oné cesty.

Lázně Velké Losiny
Na rozdíl od naše vyprahlého Rakovnicka je tady, na úpatí Jeseníků, krásně vlaho a zeleno. Poklidné lázeňské městečko se spoustou zeleně a termálními prameny. Bazény s teploučkou vodou jsou obsazeny sotva z jedné třetiny. Prostě ideální relaxace před podstatně rušnějším pokračováním naší cesty.

Jízda Polskem
Do země našich severních sousedů vjíždíme za městem Krnov. Silnice připomínající českou „okresku“ je lemována širokými pásy zeleně, na kterých mají stromy dostatek místa. To je velký kontrast a naším krajem, kde se orá těsně podél stromů a ty díky tomu často berou za své. Vjezd do každé polské obce je nejprve označen cedulí s jejím názvem a teprve po několika desítkách metrů následuje dopravní značka označující začátek obce. Na té značce je silueta čehosi mezi Dolními Kotěhůlkami a New Yorkem, jak jinak, když označení musí být univerzální. Následuje pěkná dálnice, v prvním úseku bezplatná pro osobní vozidla. Blíže ke Krakovu, cíli naší cesty, dálnici dvakrát přehrazují mýtní brány. Platíme pokaždé patnáct zlotých (asi devadesát českých korun).

V Krakově
Musím přiznat, že nám tohle osmisettisícové město, které může českému návštěvníkovi na první pohled připomínat Prahu nebo moravskou Olomouc, připravilo nejedno překvapení.

Polský Řím
Krakov je městem kostelů. Gotických, barokních, ale i zcela moderních. Skutečně je to podobné, jako když křesťanský poutník dorazí do Říma. Ale jeden rozdíl člověka přímo udeří do očí. Ty krakovské kostely jsou živé!
V Římě mne zaráželo, jak málo lidí se v těch prastarých velesvatyních, jakými římské chrámy jsou, modlí a jak zřídka při mém příchodu probíhá mše svatá. V Krakově jsme na probíhající obřady narazili v každém druhém kostele a také ve všedních dnech byla účast hojná. V mnoha kostelích probíhá každodenní výstav Nejsvětější svátosti, mnohde v postranní kapli a přímo na Hlavním rynku, jak Krakované říkají svému centrálnímu náměstí, v maličkém kostelíku svatého Vojtěcha, se adoruje denně od sedmi ráno do deváté hodiny večerní (pak se tam zpovídá a vedou duchovní rozhovory). Přes rynek jsme procházeli několikrát denně a vždycky byl kostel zaplněn.
Jeden by řekl, že římským kostelům se jednoduše nedá konkurovat, ale správci těch krakovských jsou překvapivě kreativní. Kromě celkem standardní nabídky hudebních koncertů i duchovních programů se mnohde pravidelně uctívají ostatky svatých (vedle těch polských například svatého Šarbela), v kryptách pod některými kostely jsou zpřístupněna mauzolea velikých duchovních, uměleckých i politických synů a dcer vlasti, aktivitu vyvíjí mužské i ženské řehole. O kostely je po všech stránkách vzorně pečováno a té gotické i barokní krásy je přehršel.
Každý den se nám tedy poštěstilo účastnit se mše svaté v jiném kostele.  A teprve v cizině našinec ocení univerzalitu katolické církve. Pevné součásti mešních obřadů zná zpaměti, liturgická čtení i evangelia v bratrském jazyce snadno odvodí. Jen ta kázání, to je trochu oříšek.

Polská politika
Hned o čtvrtečním večeru bylo na Hlavním rynku rušno. Konaly se tam demonstrace znepřátelených politických táborů. Z všudypřítomných plakátů jsem už věděl, že se v Polsku valem blíží termín parlamentních voleb. Manželka proti mé účasti na demonstraci chvíli protestovala, ale když jsem jí vysvětlil, že cizinci, a tudíž osobě bez polského volebního práva nic nehrozí, rezignovala.
Postupně jsem se propracoval do středu, kde se pod kontrolou policie vášnivě diskutovalo.
„Je to její věc a její tělo,“ říkal právě mladík se stříbrným křížkem zavěšeným v pravém boltci.
„ A tys byl mámino tělo předtím, než ses narodil?“ vyvedla ho dotazem z míry elegantně oblečená čtyřicátnice z druhého tábora.
Za zády toho mladíka stála skupinka žen různého věku s transparentem nesoucím nápis „Stojíme za Agnieszkou Holland“. Některé skandovaly: „Žádný člověk není ilegální“. Mínily imigranty.
Celkově bych řekl, že v protivládním táboře převažovali ženy a mladší lidé, na straně opačné stáli převážně muži středního věku, někteří v rukou třímali žerdě s polskými vlajkami. Byli celkově umírněnější, diskutovali, ale do skandování se jim nechtělo.
Zajímavé bylo sledovat dohlížející policisty. Vystupovali profesionálně, tlumili vášně, ale přesto se dalo zachytit, že na emotivní projevy stoupenců dnešní opozice pohlížejí s jistým despektem.
Chtěl jsem té elegantní paní bránící nenarozený život říct, že v Česku by s tímhle projevem byla za hrdinku, ale pak jsem si to rozmyslel. Jednak jsem si nebyl jist, zda bych tu větu dobře zformuloval, ale hlavně mi přišlo nemístné, aby se cizák míchal do vnitropolitických záležitostí Polska...

(pokračování zítra)