Jdu po ulici, po živé městské ulici, dívám se do očí lidí, kteří, každý ponořen do sebe, jdou proti mně; tahle paní určitě – ale tenhleten pán? Taky asi jo… Tihle dva? Určitě! Nebo jedu tramvají, tam už se moc okatě nerozhlížím, a říkám si: i tady, ve voze, který nás spojuje a který, kdyby došlo k nehodě, bude náš osud, i tady je tak šílené procento voličů ANO a SPD jako ve zveřejňovaných průzkumech voličských preferencí? Spíš větší, kdo je nevolí, asi jel do práce autem. Ale vždyť je to jedno, říkám si, politika je důležitá, ale snad přece jen není to hlavní, jsou důležitější věci, všichni jsme Boží děti.
A lidské je mýlit se.
Sám jsem taky, ať na to nezapomenu, v různých časech svého života zastával nejeden – tedy, jak se mi dnes jeví – pěkně blbý názor!
Ale stejně: mýlit se je lidské – ale být zaslepený? A jistě že ano, lidské je být zaslepený. Už je po práci a stavil jsem se na pivo. Ten pán křičí tak hlasitě, že ovládá, alespoň akusticky, celý tento ošklivý – a naštěstí taky dost levný – bufet. Má vzorně vyžehlenou štráfkovanou košili. „Můžu si tady dát s váma pivo?“ drží sklenici a přisedá k pánovi u vedlejšího stolku. Ten nereaguje, ale kdo mlčí, souhlasí, tak si pán s pivem přisedá a hned křičí, „To není vláda, to jsou samí /.../ a /.../! Nemám pravdu? Mám pravdu, jsou to /.../ a /.../! Okrádají důchodce a zadlužují republiku!“
Stolky jsou tu dlouhé, přisedá další pán a pak ještě jedna dvojice, samí důchodci. Já nevím, snad se mýlím, ale za mého mládí přece staří lidé tak sprostě nemluvili; pokud ano, tak ne tak nahlas. „Fiala, ten /.../! A ten Stanjura! Jenom kradou a hrabou pod sebe!“ A štráfkovaný muž pokračuje, jména – a nadávky…
„Piráti nekradou,“ říká najednou mladík, taky s pivem, který se vešel ještě na kraj stolu. „Protože tam nejsou ještě dost dlouho, ještě neměli ani čas si nakrást!“
Tak piráti to nebudou, ale nějaký pozitivní prvek, nějaké světlo na konci tunelu se přece jen objevuje. „Až budou volby, to vám říkám, tak volte všichni Babiše!“ křičí pán, který celou debatu inicioval. To je síla! Takhle se zastat svého favorita!
Zapojuji se do debaty od vedlejšího stolu: „Proč Babiše? Ten je snad čistej?“ „Je čistej, protože je tak bohatej, že nemá zapotřebí krást!“ „A proč je bohatej?“ „No – má přece Agrofert…“ „A proč má Agrofert?“ „Jak – proč má Agrofert? Vydělal si na něj!“ Už jsem v debatě až po uši, nechal jsem se vyprovokovat: „Jak si na něj vydělal?“ Nastrkuju před sebe své dlaně: „Tak, těmahle rukama?“ „Je to ředitel, Baťa taky nepracoval rukama!“ říká žena, která až dosud mlčela. „S Baťou mi Babiše nesrovnávejte,“ křičím, „ten začínal skutečně u verpánku! Ale kde začínal Babiš? Na stranickejch sekretariátech!!!“ „No měl kontakty, tak vydělával,“ říká, už klidnějším hlasem muž ve štráfkované košili. „A vy jste taky tak blbej, jako ta /.../ vláda! A taky kradete!“
Tak jsem se stal – bez vlastní zásluhy – členem vlády.