Měla bych něco napsat. Kamarád František (Schildberger, redaktor Skleněného kostela, pozn. red.) mě o to mnohokrát žádal. Navíc abych úplně nezakrněla. A dokonce teď mám i chvíli času, na jehož nedostatek se stále vymlouvám. Ba co víc – mám v hlavě i pár témat, do kterých by bylo možné se pustit a několik zážitků, které by stálo za to popsat. Takže proč nepíšu?

Na mateřské jde sebevědomí dolů - řekla jednou moje kamarádka. Tehdy měla na mysli především sebevědomí týkající se profese, intelektu a společenských záležitostí obecně. Něco na tom je. Pamatuji si na společnou večeři manžela, jeho kolegů z práce a mě, která jsem raději mlčela a jen se přihlouple usmívala, protože každý můj sebemenší pokus o konverzaci skončil tím, že ze mě vypadla nějaká nesmyslná polověta, která přiváděla v údiv i mě samotnou. (Asi něco podobného, jako jsem právě napsala).
Jenže moje sebevědomí spadlo z úplně jiných výšin. Totiž z výšin morálních. Dokud člověk jenom studuje, o věcech života tak maximálně čte a teoretizuje, ale v podstatě se nestará o nic a nikoho jiného jenom o sebe (i když se občas nadšeně zapojí do nějakých dobrovolnických aktivit, občas někomu přidrží dveře nebo donese jídlo), má velkých slov plná ústa, abych tak řekla. To se to píše! To se to kritizují nešvary druhých! To je všechno hned jasné a slova usedají sama na řádek jedno vedle druhého.

Jenže když se zavřete do jedné domácnosti s jednou, dvěma, třemi a dalšími osobami a osobnostmi (podotýkám, že jste si svobodně a vědomě vybrali pouze manžela – děti přijímáte, ale nevíte, jaké budou; širší rodinu si taky moc vybírat nemůžete) a často přitom není nikam úniku, pak kam se hrabe televizní vila Vyvolených. Člověk se sám v sobě dostává do hlubin, o nichž se ani nenadál, že se někde v něm nacházejí.

A jestli o nich věděl, tak doufal, že se už nikdy na povrchu neobjeví.

Jak snadno se změním ve fúrii! Jenom ta slova, co ze mě někdy padají! Tak například – po svém obrácení jsem ze svého slovníku pečlivě vyškrtala všechno klení a jména svatých vyslovovaných nadarmo. A opravdu jsem několik let nevyslovila oblíbené „ježišmarjá“. Na mateřské se ovšem můj slovník tímto směrem znovu obohatil. O vulgárních výrazech raději nemluvím, neboť čtenářstvo Skleněného kostela má jistě jemné mravy, tak abych nepohoršovala. Od přírody mám také docela silný hlas. Protože ale nejsem operní pěvkyně, tak si ani nepamatuji, kdy naposledy před mateřskou dovolenou jsem použila jeho maximální intenzitu. Možná coby náctiletá na rockovém koncertě. To jsem potom na druhý den nemohla mluvit, dnes občas také prožívám takové stavy.

A jak umím být zlá. Bože, jak já umím být zlá – vzteklá a zlá. Nechtěla bych sama se sebou žít, takže poklona všem mým blízkým.

Proto nepíšu. Publicistika skončila. Nemám právo mudrovat, posuzovat, hodnotit. Vždyť vím, že toho všeho špatného, proti čemu by se mělo psát, bych nejspíš sama byla schopná... Proto raději moc nepíšu. I když vím, že je to potřeba, že někdo musí sloužit slovem. Takže poklona těm, kteří to vytrvale dělají.